Na jednodenní koronavirové štafety jsme se vypravili na dálný slezský východ. Musím přiznat, že jet z Plzně na jeden den do Opavy, abych si zaběhal ve velkém hustníku, se mi vážně nechtělo. Když se k tomu přidala předpověď počasí, která hlásila na celý víkend zimu a déšť, tak se mi chtělo o to míň.

Na letošní long jsem se dost těšil. Kousek od Nového Města, hodně kopců, těžký terén. Říkal jsem si, že by se mi mohlo dařit. Víkend před závodem jsem se na oblásťáku cítil fakt dobře, takže jsem si říkal, že by to mohlo jít.

Po dlouhé pauze konečně nastal den D a my jsme se opět mohli postavit na start celostátních závodů. A hned nás čekal náročný program, kdy se v jeden den běžely hned dva mistrovské závody. Ráno MČR ve sprintu v Hradci Králové a odpoledne MČR sprintových štafet v Pardubicích.

Po dlouhé, skoro půlroční pauze způsobené takzvanou “pandemií koronaviru” jsem se konečně postavil na start oficiálního závodu v OB. Pořadatelé z Jindřichova Hradce připravili pěknou Ligu Vysočiny v České Kanadě (naštěstí bez medvědů 🙂 ).

V létě jsem se nechal překecat k účasti na LH24 2020, Extrémním vytrvalostním zimním závodě, kde člověk vybíhá celý den a celou noc na Lysou horu a zpátky dolů. Zní to šíleně? Taky že to šílené je! Hlavní kategorií jsou jednotlivci, ale já jsem s Davidem běžel kategorii dvojic - to se mi zdálo ještě jakš takš přijatelné, protože nejsem zrovna vytrvalec.

Tradiční závěr sezóny, MČR štafet a družstev, se letos konal pod taktovkou PGP v jedněch z nejhezčích o-terénu v Čechách v Tisu u Blatna. Po podařené štafetové sezóně jsme plánovali bojovat o medaile.

dyž jsem minulý týden po sobotních štafetách pomyslel na to, jak v takovém terénu poběžím dvě klasiky na MČR, tak jsem se radši rychle snažil myslet na něco příjemnějšího. Nicméně jsem se na závod docela těšil, zejména proto, že jsem se cítil fyzicky poměrně dobře připraven.