Letos jsem běžel svojí desátou 10milu v řadě. Už předem bylo zřejmé, že to bude asi zatím nejtěžší terén ze všech deseti závodů. Já jsem šel svůj oblíbený první úsek. Složení našeho týmu bylo následující:

  1. Matěj Kamenický
  2. Fredrik Mattsson
  3. Jonas Gustafsson
  4. Isac von Krusenstierna
  5. Emil Åberg
  6. Anders Håkansson
  7. Linus Larsson
  8. Radek Nožka
  9. David Procházka
  10. Adam Chloupek

Na závod jsem se letos hodně těšil. Start byl už ve 20:30, takže se ještě nestartovalo do úplné tmy. K dobrému rozpoložení přispělo také pěkné centrum závodu. Jídelní stany byly na atletickém stadiomu a doběhová aréna na umělé trávě. Takže ani v případě deště nehrozilo nějaké výrazné bahniště.

Den před závodem bylo poměrně hezky. Večer sice přišel krátký deštík, ale pak se obloha projasnila, takže se startovalo vstříc jasné noci.

Startovní koridor byl asi půl kilometru po asfaltu do kopce a ještě s poměrně prudkou zatáčkou na začátku. Ostré lokty byly výhodou. Mapa byla opět plachta ve formátu A2, takže ji v tom chumlu rozbalit, najít start a namapovat na jedničku taky nebyla sranda.

Bludný kořen 1

Po mapovém startu se ještě poměrně dlouho běželo po úzké pěšině lesem. Když po ní běží 300 lidí, tak je to docela záhul si vydobít vlastní místo, kudy běžet. Občas se to nepovede a člověk musí šlapat bažinu nebo přeskakovat padlé stromy a kameny vedle pěšiny. Poté následoval na první pohled poměrně jednoduchý náběh na kontrolu. Kousek před ní však, jako by se mi v hlavě něco přecvaklo, a já jsem totálně zazmatkoval. V lese to vypadalo úplně jinak než v mapě. Ačkoliv jsem předtím šel ve směru přímo na kontrolu, najednou jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Viděl jsem nějaký velký žlutý vrchol,  a tak jsem si myslel, že už jsem konrolu minul. Když jsem se vracel po proudu běžců kamsi z kopce dolů, uvědomil jsem si, že je to blbost, pak jsem ještě chvíli zmatkoval, než jsem konečně kontrolu našel.

1

Závod byl téměř ztracený. Předíbhal jsem jednoho veterána za druhým, ale stejně jsem v dohledávkách dělal kličky a často jsem mapu vůbec nepochopil. Jednou se mi ani nepovedlo naběhnout cestu kousek od kontroly. Navíc jsem si dost narazil koleno o kámen a bolest byla tak silná, že ji ani adrenalin nepřebil.

Bludný kořen 2

v druhé půlce závodu jsem se docela rozběhl a začal jsem konečně cítit trochu flow. Pak však přišlo křížení tratí a kupka asi jen 100 metrů od prokleté první kontroly. A jako kdyby byl tenhle kus lesa pro mě zakletý, jsem kontrolu opět dlouhé minuty nemohl najít. Nepoznával jsem žádné objekty a byl jsem na kraji nějakého hustníku, který jsem v mapě nemohl určit (taky , že tam nebyl). Nutno přiznat, že tam takto tu stejnou kontrolu hledalo asi 20 lidí. Nakonec jsem doběhnul ke své jedničce, od které jsem se odrazil a kontrolu po chvíli našel.

2

Závod jsem nakonec dokončil na 126. místě, což je znamená obrovskou nespokojenost. Asi moje nejhorší 10mila v životě. V závodě mi nesedlo snad vůbec nic. Tímto se zbytku týmu omlouvám za mizerný výkon.

Zbytek závodu

Skrze chladnou noc a deštivé ráno běželo našich dalších 9 úseků. Některé se dařilo víc, některým míň, někteří předvedli špičkové výkony. Nakonec to stačilo na 44. místo. Ani s tím nemůžeme být spokojení.

MAPA

DSC_1692[1]

Tak zase za rok

 

You may also be interested in

10mila 2018 – když se nedaří vůbec nic