Na přelomu července a srpna se na německé straně Šumavy, kousek od Železné Rudy, konal první ročník 5 denních závodů Bavarian forest 5 days. S centrem ve všem plzeňákům známém lyžařském centru Bretterschachten na úpatí Velkého Javoru (Grosser Arber) jsme si zaběhali v drsných horských terénech, ve kterých se nám na české straně běhat asi jen tak nepoštěstí. Horský, těžko prostupný les v kombinaci s velkým převýšením nám nedal nic zadarmo. Trochu nepochopitelná pro mě byla mizivá účast závodníků z Česka. :/

Tři etapy se běžely přímo z Bretterschachten v lesích pod Velkým Javorem. Tyto etapy byly fyzicky nejnáročnější. Les byl plný popadaných stromů, borůvčí po pás, bažin a potoků, skal a neprůchodných hustníků. Ale rozhodně jeden z nejkrásnějších terénů, ve kterých jsem kdy běžel.

Jedna etapa nás zavedla na samotu Harlachberg nad městem Bodenmais, kde byl les o něco průběžnější, ale stále ryze horský. A jedna etapa byl městský sprint v malebném městečku Viechtach (Smrkov). Tratě byly pěkné a rychlé. Až tedy na jednu kontrolu, která byla uprostřed nějaké zarostlého lesíku plného ostružin, kopřiv a jiného trní, takže to byl asi první sprint, ze kterého jsem příběhl celý od krve :D.

Příští rok se běží znovu, tak snad bude větší česká účast, když to máme hned za barákem. https://www.bf5days.com/

Po dlouhém čekání jsem se konečně dočkal domácího šampionátu v nočním. Po třech odkladech se to na čtvrtý pokus povedlo a mohli jsme vyrazit do nočních lesů v okolí vrchu Krkavec na severu Plzně. V závodním prostoru jsem už před vyhlášením embarga pár tréninků běžel, takže jsem věděl, že v noci to rozhodně nebude zadarmo. Les je to totiž typický pro severní plzeňsko. Borový, čistý, plný terénních útvarů, pozůstatcích po těžbě. Minimum porostových detailů. V noci je velmi těžké to technicky zvládnout.

Startoval jsem těsně před devátou a vzhledem k tomu, že jsem to z domů na parkoviště měl asi pět kilometrů, tak jsem mohl přijet až na svůj start, což bylo docela příjemné, i když se musí nechat, že centrum závodu bylo luxusní. Teplo a dost místa pro všechny. Nesrovnatelné s některými předešlými ročníky. Teplota se sice pohybovala pouze kolem 4°C, ale díky bezvětří bylo relativně teplo. Navíc svítil měsíc tak, že házel zřetelné stíny. Už na postupu na jedničku se ukázalo, že závod rozhodně nebude zadarmo, a taky že ne. Kontroly bez reflexů v detailních prostorech plných jam a dalších terénních detailů. Hned na dvojce jsem doběhl Kubu Dragowkého. Ale dělal jsem hodně drobných chyb a kliček. Na postupu na uzlovku jsem se navíc stočil a musel jsem proběhnout hustník navíc. Dobrý závod jsem neběžel ani v motýlku, kde jsem několikrát dost zkazil dohledávku. Zpestřením tam byla kontrola na haldě po těžbě kaolínu s prudkými písčitými svahy, což opravdu není typický OB terén. Ani závěr do cíle jsem bohužel nešel čistě. Na posledních kontrolách jsem zase dělal chybky. Rozhodně jsem tedy nemohl být se svým výkonem spokojen. Chyby ale dělali všichni, dokonce i ti nejlepší. Nakonec z toho tak bylo 11. místo, což vzhledem k množství chyb není tak špatné. Navíc konkurence byla asi nejsilnější ze všech nočáků, co jsem kdy běžel. Možná díky tomu, že druhý den byl závod českého poháru, což je pěkné spojení.

Poslední závod ČP

Po nočáku jsme se probudili do velmi chladného rána. Předpověď sice říkala, že by se v době mého startu měla teplota pohybovat kolem příjemných 11°C, ale bohužel zůstalo celý den zataženo, a tak jsme na shromaždišti klepali kosu. Běželo z opačné strany lesa než včera, ale vzhledem k tomu, že jsme se předešlé noci dostali až do těchto míst, věděl jsem, že poběžíme ve stejném prostoru. To dávalo malou výhodu těm, co nočák běželi, protože jsme některé kontroly měly na skoro totožných místech. Startoval jsem skoro poslední, a tak jsem od spíkra na shromaždišti slyšel, že se dělají velké chyby, a že se tvoří v lese vláčky. Překvapivě jsem se po náročném nočním závodě cítil docela dobře. Hned na začátek jsme šli do prostoru, kde jsem věděl, že je to taková zvláštní, a proto jsem si to radši dost hlídal, abych neudělal chybu. Povedlo se a k mému překvapení jsem na trojce doběhl Baptistu Rolliera. Dobrej kůn. Nejdřív jsem si říkal, že jde docela pomalu, a tak jsem šel před něj, ale pak buď zrychlil nebo jsem spíš já tuhnul a tak jsem šel druhou polovinu závodu na jeho záda. A světě div se, po doběhu do cíle jsem slyšel, že jsem druhý za Dýmem. To je moje nejlepší umístění v Českém poháru, takže určitě velká spokojenost. V celkovém hodnocení jsem nakonec obsadil 9. místo. Takže letošní sezónu určitě patřila k těm lepším.

Tradiční vrchol sezóny, MČR štafet a družstev, jsme si mohli naplno vychutnat znovu po dvou letech. Tentokrát jsme se plahočili na samý konec českého Slezska, do Vidnavy. A pro nás byl prosluněný víkend hodně úspěšný, a i když k maximální spokojenosti krůček chyběl, tak panuje velká spokojenost.

MČR štafet

Ranní mráz ustoupil a nahradil ho pěkný a slunčený podzimní den. Na shromaždišti panovala příjemná atmosféra, aby taky ne, když jsme se konečně zase mohli takto všichni sejít na jednom místě a rozdat si to o mistrovské medajle. Náš tým zůstal beze změny. Já jsem rozbíhal, Martin běžel na druhém úseku a Píkej na finiši. Moc jsem nevěděl, co od terénu čekat. Věděli jsme jen, že kvůli kůrovci les nebude tak čistý, jak býval. Realita byla ale horši, než jsme si mysleli. Většina závodu se běžela v pasekách plných ostružin, vysoké trávě, tmavě zelených hustnících s prořízkou a bažinách. Takto asi bude vypadat nová realita českých lesů, takže si musíme zvykat. Mapově to také nebylo úplně zadarmo a chyby se daly dělat. Závod byl také hodně farstovaný. Hodně krátkých postupů a běžecky pomalý terén mi znemožňoval najít to správné štafetové flow. Po celkem dobrém závodě jsem bohužel zazmatkoval v pytlíku, kdy jsem měl jinou farstu než ostatní, a nedokázal jsem správně domapovat svoji kontrolu, což mě stálo přes minutu času. Předával jsem sice v relativním kontaktu s největšími favority a velkým náskokem před SSU, ale spokojený s výkonem jsem být nemohl.

Věřil jsem ale klukům, že předvedou dobré výkony a dotáhnou to na medajli, o kterou se marně snažíme již od roku 2017 a vždy nám těsně unikla. Letos to ale nakonec cinklo. I když Píkej v průběhu závod dýchal na záda Pájovi a vypadalo na boj o stříbro, tak po smolné chybě v bažině z toho byl bronz, ale s tím musíme být spokojení, když jsme jiné silné štafety nechali za zády.

MČR družstev

V neděli byl tradičně start už v 9 hodin ráno. Tentokrát sice nebylo pochmurné podzimní sychravo, jak to na družstvech býva, obloha byla jasná, ale zase teda mrzlo. A i když byla pěkná klendra, tak krásné scenérie vycházejícího slunce nad ojíněnou krajinou musely závodníky zahřát na duši. Když jsem vbíhal v devět do lesa, tak to pod nohama ještě pěkně křupalo a bažiny byly (naštěstí) zmrzlé. Terén byl ale ještě zabušenější a mapově výrazně náročnější, než v sobotu. Střední část trati se běžela v bukových náletech, kde nebylo vidět vůbec nic. Stavitel navíc trať rozfarstoval takovým způsobem, že tam bylo minimum uzlovek. To podle mě bylo mimochodem špatně, protože to ze štafet činí individuální závod. A i když to asi bylo stavitelovým záměrem, tak to ukrajuje ze štafetového napětí a kontaktního závodění. Když se to moc roztrhá, je to pak pro diváky nuda.

Hned na jedničku a dvojku jsem měl jinou farstu než kdokoliv ostatní z přední skupiny. Cestou na trojku jsem se navíc zasekal v brutální pasece a při snaze se z ní rychle dostat a neztratit kontakt jsem se nejen do krve pořezal, ale hlavně jsem si roztrhal tejpku na botách a rozvázal tkaničky. A v tom mrazu jsem měl tak zmrzlé ruce, že jsem si je nedokázal zavázat. Několikrát za závod jsem tak musel zastavit a boty dotáhnout. I přes toto zdržení jsem se držel v kontaktu s čelní skupinou. Nevýhodnější farsty na konci mě stály nějaký ten čas oproti soupeřům, ale věděl jsem, že ostatní to budou mít naopak kratší. S výkonem ale spokojen úplně nejsem.

Pak už přišlo dlouhé fandění týmu. Janďa na druhém úseku šla skvěle a poskočila na první místo. Noga, Terka a Píkej vedení drželi a navyšovali náskok až na 5 minut! Pak běžela Janča, která běžela taky dobře, ale nedokázala vzdorovat skvěle běžícím reproškám za ní. Do posledního úseky tak vybíhal bok po boku Martin s Dýmem a bylo to drama. Nikdo neběžel čistě a dlouho to vypadalo, že se bude finišovat, ale lepší farsty a víc zkušeností nakonec rozhodly závod ještě v lese pro ZBM a Martin nám tak finišoval pro druhé místo, což je i tak super výsledek. Takže díky týme za pěkný závod a zážitek.

Po dvou letech jsme zase mohli vyrazit na trojzávod štafety + sprint. Obzvlášť na štafety jsem se dost těšil, protože poslední jsem běžel loni na MČR a ty předtím už ani nepamatuji.

Sprint

Sprint pořadatelé z SHK uspořádali v nebývale malém prostoru na okraji Hradce Králové. Celá trať se motala víceméně na jednom malé sídlišti. Kvůli tomu jsme také museli během závodu točit mapu. Koncept závodu byl sice docela zajímavý a závod mě bavil, ale bohužel na tak malý prostor tam běhalo moc lidí. Člověk měl strach zabíhat za rohy, aby se s někým nesrazil. Navíc tam bylo dost protiběhů.

Do závodu jsem šel s cílem být do první pátnáctky, což nakonec o jedno místo nevyšlo. Fyzicky se mi běželo dost dobře, ale asi jsem nezvolil některé postupy moc dobře, což mě stálo lepší umístění. Nicméně ztráta na desítku byla poměrně malá.

Sobotní štafety

Na odpoledne jsme se přesunuli do Mostku, kde se běžely štafety. V terénech okolo vrchu Bradlo. Les byl také dost poznamenán kůrovcovou těžbou, takže se v prostoru nacházely velké paseky a v nich rozježděné koleje od těžké techniky. Ty byly úplně vyschlé, což běh ztěžovalo a zpomalovalo. Zbytek terénu byly hustníky a kameny a skalky. Závod to byl ale rychlý a mapově poměrně jednoduchý.

Běžel jsem samozřejmě svůj oblíbený první úsek. S Roudňákem a Píkejem jsme jako štafeta chtěli vyhrát. Startovní pole bylo totiž mírně oslabené neúčastí některých reprezentantů. Po dopoledním sprintu jsem se necítil fyzicky úplně skvěle. Od začátku závodu jsem měl těžké nohy. Držel jsem se v čele až do 11 kontroly, kde jsem udělal hloupou paralelní chybu a ztratil něco přes půl minuty. Naštěstí potom následoval dlouhý postup, kde jsem zvolil výhodnější volbu a čelo zase docvakl. Nakonec jsem předával na 5. místě s asi půl minutovou ztrátou na Kamenici. Kluci na dalších úsecích odvedli svoji práci dobře a pohodlně jsme vyhráli.

Nedělní štafety

V neděli ráno jsem se cítil fyzicky velmi dobře a na závod se dost těšil. Trať byla delší a výrazně kopcovitější. Běželo se na kamenitý vrch Bradlo, který nabídl mapově i fyzický náročnější tratě. Stavitel připravil také zajímavé farstování, a to zejména na dlouhém postupu z pětky na šestku. I když páté konroly nebyly zase tak daleko od sebe, nabídly úplně jiné možnosti voleb postupů.

Mě se běželo fyzicky velmi dobře. Hned od začátku jsem běžel v čele. Farstovanou pátou konrolu jsem měl tu nejbližší. Následně jsem vybral volbu postupu zprava kopce a paktraverzem. Vzhledem k tomu, že jsem na pětku přiběhl první a nevěděl jsem, že je farstovaná, myslel jsem si, že všichni poběží stejnou volbu. Když jsem se ale na cestě ohlédl, tak za mnou běžel pouze Víčko. Když jsem doběhl na kontrolu a žádného ze soupeřů jsem stále neviděl, bylo mi jasné, že jsem jim cukl. (Náskok mohl být i větší, kdybych na postupu na cestě nepotkal jedoucí harvestor, který se po cestě nedal oběhnout, a tak jsem ho musel obíhat hustníkem :D). Nemyslel jsem si, že bych náskok udržel až do cíle, ale celou kamenitou pasáž na Bradle jsem odběhl sám, aniž bych někoho viděl. Až na 14. kontrolu jsem za sebou zahlédl Jirku Valeše. Ten měl ale na pátnáctce jinou farstu a znovu jsem ho viděl až na divácké kontrole. V závěrečném pytlíku měl Jirka o něco více sil a využil mého malého zaváhání a doběhl do cíle těsně první. Předávali jsme s více jak minutovým náskokem na pronásledovatele. Kluci to tak měli rozběhnuté ještě lépe než v sobotu, ale na druhou stranu bylo o něco silnější startovní pole, protože PHK posílil Pája Kubát. Na posledním úseku Píkej sice trochu chyboval a PHK a ZBM se mu přiblížili na dohled, ale ti se následně také nevyvarovali chyb, a tak Píkej doběhl pro druhé vítězství za víkend s pohodlným náskokem.

Po letošní, relativně povedené, sezóně jsem si dal za cíl zaútočit na klasice na TOP10. Velká nepříjemnost mě potkala v týdnu před závodem, kdy mě začalo bolet v krku a necítil jsem se vůbec fit. Když jsem byl běhat, tak mě pálily plíce a ještě ve čtvrtek jsem si říkal, že vůbec nepoběžím, že to stejně nemá smysl. Naštěstí slivovice a další léčba trochu zabrala a v pátek při rozklusu jsem se rozhodl, že poběžím. Bolest v krku sice přetrvávala i o víkendu, ale asi mě už příliš nelimitovala.

Běželo se v Jílovém u Prahy. Moc jsem ale nevěděl, co od terénu čekat. Podle fotek na webu závodu to vypadalo na pěkný les, kameny a pořádné svahy. Realita, ale byla dost jiná. Většina kvalifikace i finále se běžela spíš v rovině s kupou porostových detailů. Žádný zážitkový les to nebyl. Všude bylo hodně podrostu, některé kusy bílého lesa by se jinde určitě mapovaly světle zelenou. V lese bylo také hodně pasek kvůli kůrovci, ale ty byly také dost zarostlé. Bohužel jsme se moc neproběhli ve svazích nad řekou Sázavou, určitě bych ocenil větší převýšení. Některé prostory byly také hodně detailní a v patnácte dost špatně čitelné. Obecně si myslím, že toho prostoru je na klasiku škoda. Na middle nebo třeba štafety by byl super, ale klasika průměrná.

Co mi vůbec ale nesedlo, byla mapa. Za oba dva dny jsem ji nedokázal správně pochopit. Vůbec jsem si ji nedokázal srovnat s terénem. Věděl jsem, že jsem na určitém místě, ale porosty a objekty z mapy mi prostě neseděly. Nedokázal jsem tak získat potřebný flow. Nevím, jestli to bylo tím, že v takových terénech nejsem zvyklej běhat, nebo mi prostě nesedl styl mapování, ale ani zpětně, když se do mapy kouknu, tak nechápu, proč je to takto mapované.

Kvalifikace

Konkurence je velká, kvalifikace je krátká, a tak ji dokáže zaběhnout dobře hodně lidí. Zvlášt v takto rovinatém terénu. Proto, když zrovna nejste reproš, to nejde vychladit. Šel jsem do toho tedy naplno a fyzicky mi to běželo dobře, ale jak píšu výš, nepotykal jsem si s mapou, neměl ten správný flow a dělal jsem stupidní chyby. Takže ačkoliv jsem si před závodem věřil, že postup by měl vyjít s prstem v nose, tak jsem prošel do finále s odřenýma ušima z posledního postupového místa.

Finále

Ve finále na nás nečekaly nijak ďábelské parametry, ale nedalo se čekat, že by to bylo lehké :). Chtěl jsem si zlepšit náladu po nepovedené kvalifikaci. Mé porozumění s mapou se ale bohužel nezlepšilo a hned od začátku jsem kupil drobné chybky a zaváhání. Trať byla spíš takový delší middle s velkým množstvím kontrol a bez zásadních voleb postupů. Nevím, jestli v tomto terénu šlo vymyslet něco lepšího, ale co se mi hodně nelíbilo, byla pasáž v lomu. Tam byla mapa hodně špatně čitelná a na klasice mi to prostě přišlo zbytečný. Kdyby místo toho byl jeden nějaký pěkný dlouhý postup, tak by to závodu určitě prospělo. Nicméně nakonec z toho bylo 17. místo, což určitě není důvod ke spokojenosti, ale čekal jsem to po bídném výkonu daleko horší. Chtěl bych ale pochválit pořadatele za příkladné zvládnutí komunikace závodu. Od pěkných a přehledných webovek, přes sociální sítě, kde i v průběhu závodu přibýval obsah, až po plno fotografů na trati. Takhle by to nějak mělo vypadat a prospívá to mediálnímu obrazu orienťáku.

První podzimní závody se konaly v nouzových terénech kvůli kůrovcové kalamitě. Náhradní terény byly ale vybrány skvěle tak, že se hodily na závod, který se v nich běžel. Sobotní long v Kladkách a nedělní middle v Boskovicích.

Sobotní long

Do Kladek jsme se vrátili už po 3 letech od posledního závodu, a to MČR na klasice 2018. Běželo se v totožném lese jako tehdejší finále. Řadu míst jsem tak poznával a ne všechny postupy se daly vymyslet úplně jinak, takže tam byla trochu i jistota při některých volbách postupů. Klasika neměla nijak strašidelné parametry. 800m převýšení na 12 km je sice dost, ale tipoval jsem, že vítěz to půjde pod 80. Tento tip mi sice nevyšel, ale nebyl jsem daleko (Tom Křivda to šel za 82 min). Před závodem jsem se necítil úplně dobře a ani během závodu se mi nezdálo, že by mi to nějak běželo. Nicméně ani jsem neměl žádnou vyloženou krizi, jako například na loňské klasice. I když musím říct, že při postupu na trojku, po vylezení kopce, jsem si říkal, že už mě uričtě musí ti za mnou doběhnout :). Nakonec jsem závod zaběhel za rovných 90 minut, což stačilo na solidní 7. místo. Závod se mi líbil. Byly tam volby postupů, žádné zákeřnosti. Takhle má správná klasika vypadat. Jediné, co bych mohl pořadatelům vytknout, je to, že cíl nebyl v centru a muselo se jít asi kilometr do kopce, což po klasice bylo dost náročné. Ale chápu, že můžeme být rádi, že jsme někde mohli běžet.

Nedělní middle

Middle se běžel v terénech nad Boskovicemi. Ve stejném prostoru jsem běžel áčka v šestnáctkách před 15 lety. Už jsem si samozřejmě vůbec nepamatoval, jak les tehdy vypadal, ale rozhodně mapa výrazně zbělala. Nyní byla většina prostoru krásný borový les s mnoha teréními detaily, hodně podobný terénům na severním plzeňsku, kde v posledních letech běhám na mapě nejvíc. Závod mě dost bavil. Bylo nutno běžet rychle a přesně (s tou rychlostí byl trochu problém, vzhledem k bolavým nohám po klasice, ale šlo to ). Úvodní část závodu jsem proběhl bez zaváhání. Poté přišly dvě kontroly v trochu zavřenější části lesa, kde jsem něco málo nechal, a to zejména na 12. kontrolu, kde jsem nedokázal správně přečíst mapu. Poté už to zase šlo. V závěru, kde jsme naběhli do zelenější pasáže, jsem šel dost opatrně, ale asi se to vyplatilo, protože jsem neudělal žádnou chybu, narozdíl od některých soupeřů. Nakonec z toho bylo, k mému překvapení, opět 7. místo, i když s velkou, cca 6 minutovou, ztrátou na, v sobotu nestartujícího, Vojcka a Dýma. Nutno podotknout, že závodníci ve výsledcích za mnou ztráceli pouhé sekundy. Kdybych běžel jen o půl minuty pomaleji, tak bych skončil třeba 13. nebo 14. Takže velmi vyrovnaný závod.

Vyrazili jsme na závody ŽB Čechy východ do Píseckcýh hor. V těchto oblastech jsem nikdy předtím neběžel, ale mapy sousedních terénů vypadaly velmi pěkně a slibovaly pěkný závod. Podle předpovědi bylo jasné, že víc než cokoliv jiného bude hlavní překážkou tropické vedro. Teploty dosahovaly 34°C ve stínu a na lesních pasekách a cestách byla totální výheň. Zavařené nohy a hlava tak byly jednou z hlavních příčin chyb.

Sobotní middle

V sobotu se startovalo až v odpoledních hodinách. Vedro bylo brutální. Už cestou na start jsem viděl, že nás nečeká žádný čistý les s roztroušenými kameny a vodoteče, ale víceméně prales. Podle informací pořadatelů  se vegetace v lese za poslední dva týdny rozrostla natolik, že se stupně hustníků o jeden posunuly. A byly opravdu husté. I světle zelené hustníku šly místy jen těžko proběhnout. Bohužel ale i kvalita mapy v některých místech byla diskutabilní, což závod ještě ztížilo. První část trati jsem šel více méně čistě. Pak jsem ale o 8 minut doběhl Jeronýma a taky se mi trochu zavařila hlava. A začal jsem dělat chyby. První velká přišla na 19. kontrolu. Spletl jsem si hustníky, které v mapě vypadaly skoro stejně a několik minut kontrolu hledal. Ještě horší chyba přišla na předsběrku. Na první pohled jasná kontrola v čistém lese. Nicméně to, co měl být bílý les, byl ve skutečnosti dost tmavý hustník. Strávil jsem tam asi 4 minuty obíháním všech kontrol než jsem našel tu svojí. Tragický výkon ale stačil i tak na druhé místo dvě minuty za Pájou Brlicou. Chybovali všichni.

Béčková klasika s elitními parametry

Nedělní klasika se běžela částečně ve stejném prostoru jako middle a částečně severně od něj, kde bylo méně hustníků a více rýh, pasek a vodotečí. Parametry dávaly tušit, že se nebude jednat o žádnou jednoduchou klasiku á la oblasťák. Zvlášť v tomto horku. 14,5 km, 500 převýšení. Startoval jsem úplně první z kategorie. Na jednu stranu to byla výhoda, protože v 10 hodin ráno nebylo horko ještě tak intenzivní, i když chládek rozhodně taky nebyl. Na druhou stranu bylo místama hodně trávy, kterou jsem si musel prošlapávat.

Závod jsem rozběhl poměrně rychle a většinu trati jsem šel bez chyby. Závod byl hodně dlouhý. Když jsme se z 19. kontroly kousek od centra vrátili zase zpátky přes celou mapu, bylo to docela na morál. V závěru už mi dost docházely síly a vedro mě ždímalo. Bohužel bezchybný závod skončil opět na předsběrce, kde jsem v dohledávce nechal přes tři minuty. Ale i tak to nakonec stačilo na vítězství jednu minutu před Pájou Brlicou. Třetímu jsem dal už 14 minut a další doběhnuvší závodníci ztráceli ještě výrazně víc. Pro ně to byla opravdu královská klasika, když strávili v lese přes dvě hodiny.

Konečně jsme se dočkali víkendu, kdy nebyl na programu ani jeden sprint, což jsem s povděkem kvitoval. Na jednokolové MČR na middlu a jeden závod českého poháru jsme ses vypravili do mých oblíbených králickosněžnických terénů, konkrétně do Vojtíškova, tedy Woitzdorfu, jak se obec před vysídlením němců jmenovala a jak pořadatelé pojmenovali i mapu. Ve Vojtíškově jsem běžel áčka v roce 2005 a následně jsme tam byli i na soustředění, takže jsem věděl, co mohu od terénu čekat.

MČR middle

Závod byl pěkný, kopcovatý a taky hodně rychlý. Zároveň mapově výrazně jednodušší, než jsem čekal. Bohužel jsem startoval hodně na začátku startovního pole. Les se zejména v závěrečné části, která se běžela v travnatém svahu, hodně zrychloval. Nevydařil se mi začátek závodu. Na jedničku jsem doběhl dobře, ale neviděl jsem lampión. Na dvojku jsem kontrolu mírně podběhl. To ale jak jsem slyšel udělalo poměrně hodně lidí. Na trojku jsem se z kopce rozběhl a kontrolu jsem podběhl opavdu hodně. Poté se mi povedlo zkoncentrovat a do cíle už jsem doběhl relativně bez chyb. Nakonec z toho bylo 18. místo, což není tak špatný, ale myslím, že kdybych startoval o něco později, bylo by to lepší. Trať byla pěkná, ale myslím, že mohla být klidně těžší a delší – vítěz to běžel pouhých 31 minut.

Zkrácený long

V noci přes Králický sněžník přešla studená fronta a v neděli bylo dost chladno, a taky větrno. To se ukázalo jako štěstí, protože nedělní trať byla náročná a kopcovatá a ve vedru by to bylo ještě výrazně náročnější.

Začátek závodu se běžel ve stejném prostoru jako včerejší middle. Až do jedenácté kontroly nás čekaly spíše technické postupy bez nějakých zásadních voleb postupu. Bylo to hodně kamenité a v bažinatých částech taky hodně mokré. První dlouhý postup přišel na 12. kontrolu. Zvolil jsem variantu nahoru a traverzem, která se ukázala být tou správnou. Pak nás čekal náročný 15 vrstevnicový výběh na třináctku a potom už “královský” postup závodu. Zvolil jsem jako jeden z mála variantu do půlky postupu po cestě a pak dlouhým traverzem kamenitým svahem sklesat ke kontrole. A jak se ukázalo, nebyla to volba vůbec špatná. Měl jsem tam druhý nejrychlejší mezičas, ale troufnu si tvrdit, že moje volba by byla v podání reprošů nejrychlejší. Potom už následovala technická ťukačka ve svahu s mnoha kupkami a teréními detaily. Když jsem doběhnul do cíle, tak jsem vedl o celé čtyři minuty a na prvním místě jsem dlouho zůstával. Bylo to samozřejmě kvůli tomu, že byla nalosována červená skupina. Nicméně konečné 7. místo znamená velkou spokojenost.

Druhý letošní o-víkend se nesl ve znamení sprintů. Běželo se odložené MČR ve sprintu a sprintových štafetách na Hané. Musím se přiznat, že sprinty mám každým rokem čím dál míň rád a trochu mě štve, že letos, kdy jsou povolené tři závodní víkendy, tak polovina závodů jsou sprinty. Když už jedu tak daleko, tak bych si chtěl zaběhnout něco delšího, než 15 nebo dokonce v neděli jen 12 minut.

MČR sprint o jednu kontrolu kratší

Sprint se běžel ve Šternberku. Když jsem se doma díval do starých map a vymýšlel si nějaké postupy, tak mě terén přišel poměrně zajímavý, protože s využitím “švábů” se tam daly vymyslet opravdu pěkné dlouhé postupy. Bohužel stavitel této možnosti nevyužil a výsledná trať se mi zdála poněkud fádní bez delšího postupu a volby postupů. Některé kontroly byly až zbytečné, a to zejména pytlík mezi 7. a 10. kontrolou, kde byly tak blízko sebe, že skoro ani nestačil doblikat čip. Nejzajímavější část trati byla asi v klášteře, kde byly i nějaké volby postupů, ale co jsem se díval, tak stejně většinou všichni chodili stejně.

Co se týče mého výkonu, tak jsem běžel takový svůj sprintový standard více méně bez chyby – teda až na vynechanou 18. kontrolu :D. Bylo to při výběhu z kláštera cestou na předsběrku. Běžel jsem pár metrů od kontroly, ale v mapě už jsem byl trochu napřed a zapomněl jsem na ní. Stejně by to ale žádný exra výsledek nebyl.

Největší mínus závodu byla ale karanténa. Byla v lese na cestě, která byla po letošním děštivém jaru značně rozblácená. Pod nohama stovek závodníků se to samozřejmě jetě zhoršovalo. Jelikož jsem s sebou neměl špuntové boty, tak jsem prostě nebyl schopnej se pořadně rozběhat, protože to děsně klouzalo, což můj výkon asi taky ovlivnilo, ale chápu, že podmínky měli všichni stejné. Jen někdo byl prozíravější a vzal si do karantény vícero bot.

Sprintové štafety v bouřce

V neděli se běželo v Litovli. Běžel jsem v LPU B-týmu, takže jsem se na závod nijak zvlášť nepřipravoval, ale tušil jsem, že to bude vzhledem k absenci jakýchkoliv kopců dost leťák. Doufal jsem tak, že to bude aspoň mapově těžký. To se bohužel nevyplnilo

Běžel jsem se druhý úsek ve štafetě ve složení Iveta Šístková, já, Šimon Mareček a Martina Zvěřinová. Při rozběhání začalo v dáli hřmít a vypadalo to, že se každou chvílí spustí slejvák. A taky že jo. Pár minut před startem začalo lejt jak z konve. Doufal jsem, že dlažební kostky v centru nebudou moc klouzat. Klouzaly, ale nic hrozného to nebylo, i když jsem viděl v cíli docela dost zakrvavených lidí. Závod byl totální běžák. V mapě nebylo absolutně co řešit. Všechny kontroly byly velmi jednoduché a tak šlo v podstatě jen o to udržet co nejvyšší rychlost a nezazmatkovat. Jediná volba postupu na trati byla kolem rybníka ze 13. na 14. kontrolu. Ačkoliv se to nezdá, tak postup zleva městem byl malinko kratší. Časově byl ale rozdíl nanejvýš 2 – 3 sekundy. Takže nic, co by hrálo nějakou roli. Závěr se šel parkem mokrou trávou a kontroly byly hodně blízko sebe, takže to chtělo hlídat běh, aby se člověk někde nenatáhnul, a taky aby v té rychlosti nevynechal nějakou kontrolu, což se například stalo osudným poslednímu úseku Žabin.

Se svým výkonem jsem spokojen. Běželo se mi líp než v sobotu. Po dobrém výkonu Ivetky na prvním úseku jsem startoval dost vepředu. V půlce závodu se na mě dotáhl o třídu rychleji běžící Tom Křivda, se kterým jsem byl ještě na divácké kontrole. Nakonec se časomíra zastavila na 12 minutách a 12 sekundách, přičemž od nejrychlejších jsem dostal myslím necelou minutu. Hodinky mi ukazovaly tempo 3:36 min/km. To je hodně rychlý a krátký sprint. Na sprintovky asi dobrý, ale trochu delší a těžší to určitě být mohlo. Nakonec náš tým skončil na 10. místě, s čímž můžeme být spokojení. Náš výkon byl ale zastíněn vítězstvím našeho A týmu!

Tak jsme se dočkali. Další covidová sezóna začala. Ačkoliv jsem to nečekal, tak nám bylo povoleno závodit. Sice jen s negativním PCR testem, v omezeném množství a za zpřísněných podmínek, ale přece. První dvojzávod českého poháru se běžel na Vysočině . V sobotu sprint a v neděli middle v mém oblíbeném terénu na Čeřínku (i když značně sežraném kůrovcem).

Podvečerní sprint mezi divou zvěří

Před závodem pořadatelé řešili vážný problém s povolením vstupu do ZOO, kde se mělo částečně běžet. Vedení ZOO požadovalo, abychom běhali s respirátorem . Nakonec se to vyřešilo dost zvláštním nařízením, že závodník, přiblíží-li se na méně než dva metry k návštěvníkovi ZOO, si musí nasadit roušku. Už od pohledu je to naprostá hloupost, ale znáte to, papír snese všechno. Navíc byl posunut start až do podvečerních hodin, přičemž ti nejlepší startovali až po zavíračce ZOO, čímž problém s rouškou odpadal. Co jsem slyšel, tak realita byla taková, že roušku neměli ani návštěvníci ZOO, a tak u dříve startujících běžců zůstala také jen na krku. Já sám jsem startoval už po zavíračce, takže jsem tam nikoho nepotkal.

Samotný závod byl velmi pěkný. Začátek ve městě a v pěšinách ve svahu pod hradbami a konec v ZOO. Zatímco začátek byl velmi rychlý a relativně mapově jednoduchý, tak v závěru musel závodník dost zpomalit, aby to v ZOO umapoval. Jelikož jsem letos nečekal, že by se nějaké závody běžely, tak jsem se ani nijak zvlášť nepřipravoval, takže intervaly jsem běžel nanejvýš dvakrát. A na sprintu to bylo znát. Nedokázal jsem běžet tak rychle, jak bych si představoval. Mapově jsem šel ale relativně čistě. Pouze na druhou kontrolu jsem zvolil horší volbu postupu a na trojku naběhl na rampu, přičemž kontrola byla dole, což mě nějaký ty sekundy stálo. Nakonec z toho bylo 19. místo. S tímto výsledkem jsem vcelku spokojen.

Nedělní chuťovka

Po třinácti letech jsme zase dostal příležitost běžet velký závod v jednom z mých nejoblíbenějších terénů. Nicméně terén na Čeřínku v posledních letech doznal výrazných změn, a to zejména kvůli kůrovci . Některé části lesa se proměnily ve velké paseky. Možná trochu překvapivě to ale závod trochu ozvláštnilo a udělalo zajímavějším. V článku na O-news Matěj Burda píše o “nepříjemných postupech na zaklackované pasece”. Tenhle názor ale nesdílím. Mně postupy přišly zajímavé a netradiční. Paseka taky nebyla nějak extra zafekálená, takže se po ní dalo běžet, dalo to zabrat, ale o tom přeci orienťák je ne?

Závod se mi povedl. I přesto, že jsem se nevyvaroval několika chyb, tak soupeři chybovali daleko víc. K tomu přispělo kromě toho, že to byl první lesní závod, také to, že pro nás, co netrénujou v zimě v Keni, šlo o první opravdu teplý den v letošním roce. I na mě se teplo podepsalo a na postupech po pasece jsem se cítil dost tuhej, i když možná to byl jen pocit, protože podle mezičasů jsem běžel docela rychle. Líbila se mi i stavba tratí. Sem tam se objevila volba postupu, dohledávky také nebyly zadarmo. Nakonec z toho bylo trochu překvapivé 8. místo a po delší době zase umístění v top10 v závodě ČP, takže spokojenost.

Musím také pochválit jihlavské poořadatele. I přes veškeré potíže, které s pořádáním měli a také nesmyslná covid pravidla se s tím poprali dobře ke spokojenosti všech zúčastněných, ale myslím, že i doprovodu a trenérů, kteří nemohli bohužel běžet.