MIR_0851_crwMistrovství na middlu jsem jako každoročně bral za vrchol jarní sezony a snažil jsem se na něj naladit, jak to jen šlo. Po loňském vítězství v kvalifikaci jsem si letos celkem věřil, i když jsem moc nevěděl co čekat od terénu. V semifinále jsem to teda od záčátku co nejvíc řezal, hlavně do kopců a dařilo se mi dělat jen malý chybky a konečně čtvrté místo a postup do finále mě velmi potěšily. Musím nekriticky říct, že jsem běžel v nejtěžším rozběhu. Nepochopitelně byli v mém rozběhu nalosováni čtyři tři nejlepší cizinci ve startovce (Albin Ridefelt, Wojcech Dwojak, a Michal Krajčík a Matt Ogden) a k tomu také dva čeští reprezentanti, kteří byli mimo přední rankingová umístění (Ňuf a Kody). Nakonec osmý, a tedy poseldní postupující měl ztrátu na vítěze 2:20. Pro srovnání v rozběhu A to bylo 5:04, v B 4:06 a v Déčku dokonce 7:40. Na 9. místě se tak například ocitl předloňský juniorský mistr světa na middlu Matt Ogden..

Nicméně terén semifinále se mi líbil. Střídaly se technické pasáže v kopcích s rychlímy postupy, kde bylo nutné držet vysoké tempo. Přesně tak si představuji správný middle. Mapa tady

Po sobotním pěkném závodě jsem se těšil na finále, i přesto, že jsem věděl o skalním městě, ve kterém se mělo prý částečně běžet. Čekal jsem však, že velezkušení pořadatelé z ASU si terénem poradí a postaví vyvážený middle, stejně jako v sobotu. Bohužel se moje přání nevyplnilo. Od začátku se běželo ve velmi nepřehledném bludišti skal na velmi nekvalitně vytištěné mapě. Musím přiznat, že někteří zvláště nadaní jedinci s terénem neměli takový problém, ale myslím si, že finále mistrovství republiky by si zasloužilo důstojnější a spravedlivější terén. Já sám jsem byl nakonec rád, že jsem doběhl, neboť jsem v jednom seběhu velmi ošklivě spadl, když se mi zasekla noha a já jsem pozadu udělat dva přemety, pak jsem chvíli jel po zádech hlavou dolů ze svahu (takovej letní skeleton 🙂 ), až jsem se nakonec naštěstí zahákl o nějakou větev, která mě zachránila od pádu ze srázu, který by pravděpodobně způsobil mnohem větší škody na mém těle. Takhle jsem sice chvíli nemohl vůbec hýbat rukou v rameni a ještě dva týdny poté, kdy píšu tento článek to ještě není úplně Okej, ale hlavní je, že jsem si nic nezlomil a ani nikde nesedřel, což považuji za zázrak.

Nakonec jsem ani neskončil poslední, ale stojím si za svým názorem, že takovýhle terén je absolutně Ok pro nějaké prázdninové závody, kdy bude mapa 1:7500 nebo dokonce 1:5000 a závodníci si to budou v lese užívat, ale takto, kdy se z lesa vracela valná většina závodníků, se kterými jsem se bavil, velmi znechucená a velmi často sprostě nadávající, a to jak malé děti, veteráni, tak i elitní závodníci (mimochodem některé veteránské kategorie překračovali směrný čas skoro dvojnásobně a někde se část závodníků ani nevešla do limitu…). Samozřejmě se najdou tací, kteří se v těctho terénech vyžívají a možná je to i vzrušuje, vzhledem k extrémním reakcím na kritiku. Příště bych tedy jim i pořadatelům doporučil raději uspořádat závody v orientačním lezení do vrchu nebo tak nějak, ale nám orienťákům, kteří máme rádi rychlost v kombinaci s mapováním, ať nekazí radost z běhu.

You may also be interested in

MČR middle