Konečně jsme se dosčkali letošního prvního závodu českého poháru. Byl jím sprint v centru Šumperka. Už od 10mily jsem se necítil nějak ve své kůži, tak jsem od sebe žádný extra výkon neočekával.

Svoji první 10milu jsem běžel přesně před 10 lety v roce 2009. A ta letošní v Glimåkře byla jen asi 30 km od té v Perstorpu před 10 lety.

Podle předpovědi počasí kolidoval datum nejchladnějšího dne za poslední týdny s datem letošního MČR v nočním. A opravdu, celý den panovalo počasí, že by psa nevyhnal.

Zima se letos opravdu vydařila, a stejně tak moje zimní příprava. O víkendech jsem polykal desítky kilometrů na lyžích a ve všední dny jsem k tomu přidával rychlé běžecké kilometry,

Sezónu tradičně zakončuje domácí šampionát štafet a družstev. Letos to však spíš vypadalo jako v létě. Teploty atakovaly dvacítku a na nebi se za celý víkend neobjevil ani mráček. Jaký to rozdíl oproti loňsku, kdy jsme celý víkend na shromaždišti klepali kosu.

V minulých dvou ročnících sprintových štafet jsme brali vždy bronzovou medajli. Loni na Špilberku především díky zásluhou nesoustředěnosti ostatních štafet a z toho pramenících disků a velkých chyb.

Letošní long sliboval krásné terény a zajímavé volby postupů. A pořadatelé z Prostějova a Konice nezklamali a po oba dva dny připravili pěkné a zajímavé tratě. Počasí také vyšlo. Nepršelo a ani nebylo příliš horko.

Bažiny, močály, zabijácké mokré jámy, neprostupné hustníky, desítky minut chyb a taky medvědi. To vše mě prý mělo čekat na druhém ročníku závodů Tatry orienteering.