Sezónu tradičně zakončuje domácí šampionát štafet a družstev. Letos to však spíš vypadalo jako v létě. Teploty atakovaly dvacítku a na nebi se za celý víkend neobjevil ani mráček. Jaký to rozdíl oproti loňsku, kdy jsme celý víkend na shromaždišti klepali kosu.

V minulých dvou ročnících sprintových štafet jsme brali vždy bronzovou medajli. Loni na Špilberku především díky zásluhou nesoustředěnosti ostatních štafet a z toho pramenících disků a velkých chyb.

Letošní long sliboval krásné terény a zajímavé volby postupů. A pořadatelé z Prostějova a Konice nezklamali a po oba dva dny připravili pěkné a zajímavé tratě. Počasí také vyšlo. Nepršelo a ani nebylo příliš horko.

Bažiny, močály, zabijácké mokré jámy, neprostupné hustníky, desítky minut chyb a taky medvědi. To vše mě prý mělo čekat na druhém ročníku závodů Tatry orienteering.

I když ještě na Vysočině, terén letošního MČR na middlu nabídl vysočinské terény jen minimálně. I tak jsem si na něj už dlouho těšil, protože jsem čekal terény zajímavé a pěkně postavené tratě.

Na první letošní pořádný pohárový víkend jsme se museli vypravit až k Mohelnici. Jel jsem tam jenom kvůli tomu, že razím zásadu, že na české poháry by se mělo jezdit.

Skvělé štafety  a rozpačitý sprint Už dlouho jsem se těšil na štafety a sprint v mém nynějším domovském městě Plzni. Štafety slibovaly krásný terén a kluci stavitelé