První závodní víkend na podzim tradičně patří dvojzávodu českého poháru. Letos jizerskohorský terén sliboval zajímavý a hlavně náročný orienťák. Nakonec to bylo pro mě hlavně utrpení. Víc jak týden před závodem jsem strávil hlavně na záchodě. Na klasiku jsem nastoupil s nadějí, že to bude dobrý. Nebylo. Před závodem jsem nemohl vůbec jíst, to před 100 minutovou klasikou není zrovna dobrý. Dehydratece tam asi taky nějaká byla a k tomu neskutečné, na zaří dost neobvyklé, vedro. Už cestou k mapách jsem v nohách cítil takový ten pocit, co snad každý zná, když cítí, že mu dochází. Běžel jsem fakt pomalu, sice jsem nedělal skoro chyby, ale stejně jsem se do cíle dostal až po 130 minutách. Díky tomu, že se nesmělo běžet s hodinkama jsem v lese ani neměl přehled o čase, jinak nevím nevím, jestli bych se dotrápil až do cíle. Co se týče trati, tak to sice nebyl orienťák, co by mě bavil, protože během se to potácení v neprostupných svazích rozhodně nazvat nedalo, ale rozhodně to na české poměry byla náročná trať.

V neděli už jsem se cítil líp. Teda aspoň první tři kontorly na middlu. Po tom to na mě přišlo a kalhoty jsem musel v hustníku sundávat třikrát. Mezitím jsem se snažil běžet rychle, ale hlava se soustředila na něco trochu jiného a z toho pramenily chyby. Škoda, terén se mi opravdu líbil a i stavbu tratí musím pochváli. Přesně takovéhle middly mám rád. Sečteno a podtrženo, nebyl to zrovna povedený víkend a ani nejpříjemnější pro moje střeba a žaludek. Tak snad příště.

You may also be interested in

Protrpený víkend