Nejvyšší vrchol Kamnicko-savinjských alp Grintovec jsme si nechali úplně na konec dovolené. Na rozdíl od Triglavu, kde jsme se pařili na přímém slunci, byl Grintovec celý den v mlze. Jak jsem posléze zjistil, bylo to k mému dobru. Neměli jsme mapu a tak jsme čerpali informace pouze z aplikace mapy.cz. Čekali jsme poměrně nenáročný turistický výstup, který zfoukneme za pár hodin. Realita byla ale trochu odlišná.

cesta vzhůrucesta lesem na českou chatu

8pozůstatky po krupobití

Vyšli jsme ze vsi Zgornje jezersko směrem na Češkou Koču, tedy českou chatu. Po krátké cestě po asfaltce začala cesta hned poměrně strmě stoupat vzhůru. Na horách i v lese se válela mlha, což vytvářelo velmi pěknou ranní atmosféru. Bylo taky poměrně chladno. Na českou chatu jsme se dostali asi po hodině a půl. Všechno bylo stále v mlze, takže jsme vrchol před sebou neviděli.

9míříme nad srázy

12na hřebeni

Pokračovali jsme po značce vstříc vrcholu rozsáhlým údolním suťovištěm. Když jsme došli na rozcestí, vedla cesta na Grintovec doleva. Ta v mapách vůbec nebyla vyznačena jako značená, ale vypadalo to blíž, tak jsme šli tudy. Zanedlouho jsme se dostali pod vysoké srázy, kde byly zbytky laviny a značka místy zavalená. Dostali jsme se až k patě srázu a zjistili, že jsme značku ztratili nadobro. Všude byly pozůstatky krupobití, které muselo oblast zasáhnout teprve nedávno, a říkali jsme si, že bychom nechtěli, aby nám takové kroupy začaly padat na hlavu. Naštěstí máme moderní technologie a GPS, která nám ukázala, že se musíme malinko vrátit. Po chvíli jsme značku opět uviděli. Nešlo ale o žádnou pěknou turistiku, ale o pochod ve skalní stěně, často s lany a ještě častěji bez lan tam, kde bych je docela rád viděl. Když jsme se dostali do Mlinarskeho sedla, mysleli jsme si že máme nejhorší za sebou. Další cesta však vedla po úzkém hřebeni, kde často na obou stranách byly prudké srázy. Lan natažených u nohou se skoro nedalo držet. Pro lidi trpící závratěmi nic, co bych doporučoval.

10kam to ta cesta zase vede?

13konečně na vrcholu

Na vrchol Grintovce jsme se vyškrábali po 4,5 hodinách chůze. Kvůli mlze jsme bohužel nic neviděli, tak jsme poobědvali a vydali se na cestu zpátky. V plánu jsme měli to vzít druhou stranou, kde byla značená trasa i podle map. Čekali jsme, že to bude poměrně jednoduché a za chvíli budeme dole. Tato naše očekávní však nemohla býti dále od pravdy. Po chvíli chůze suťoviskem jsme se opět dostali nad srázy, kde to navíc kvůli všudypřítomné suti dost klouzalo. Občas se vyskytly nějaké řetězy, ale rozhodně ne dost často. Když jsme sklesali asi do 2 100 m n. m., tak jsme začali zase stoupat. A to dost nepříjemně. Z mapy to bylo zřejmé, že se bude stoupat zpět do 2 300 m n. m., ale toho si samozřejmě nikdo nevšiml. Jednalo se o cestu na Jezerskou Kočnu, ze které se naše cesta oddělovala až po několika stech metrech chůzo-lezení po úzkém hřebeni kopce. Ani když už jsme konečně zase začali klesat se cesta nijak nezlepšila. Někdo se v tom vyžívá, ale jsem myslel, že už si zavolám vrtulník. Tohle fakt nemám rád. Až kousek nad českou chatou jsme se dostali do údolí. Mlha se trochu zvedla a na pravé straně jsme viděli kudy jsme šli cestou tam na Mlynarské sedlo. No ještě, že jsem to cestou tam neviděl. Zbytek cesty proběhl poměrně hladce a po devíti hodinách chůze, 19 km a 1759 metrech převýšení jsme se vrátili k autu.

14cesta dolů nebyla o nic lepší

15tam jsme někde šli

You may also be interested in

Výstup na Grintovec