Napodruhé horu zdolám!

Letos jsme vyrazili na dovolenou do Slovinska a vrcholem mělo být dobýt nejvyšší vrchol Slovinska Triglav. Na Triglav jsem šel už před čtyřmi lety s Tobiášem po OOcupu, ale to jsme netušili, že nahoře je to trochu ferrata a nenašli jsme odvahu se vydat dobývat vrchol. To letos jsme byli o něco lépe připraveni. I když..

1

Vyyrážíme za ranního kuropění

Výstup jsme si naplánovali hned na první den. Pro mě to bylo trochu náročnější, protože jsem celou noc řídil a rovnou z auta jsme vyráželi vstříc vrcholu. Tentokrát jsme šli od parkoviště u řeky Zadnjice kousek od Trenty. S sebou jsme si nesli ferratové úvazky, ale nikoliv už helmy, což se nám později málem vymstilo. Cíl byl pro mě jasný. Překonat strach z výšek a dojít až na vrchol.

2

Dlouhá cesta před námi

Tudy cesta nevede

První část od parkoviště vedla zdlouhavě do mírného kopce po velké cestě. Od prvního rozcestníku jsme ale už začali serpentýnama stoupat. Měli jsme s Karolínou naplánováno vyjít do sedla Luknja a odtud pokračovat pod Triglav. Když jsme tam po asi dvou a půl hodinách došli a poprvé na nás zasvítilo slunce, zjistili jsme, že cesta dál vede po lanech po skále. Nasadili jsme sedáky, ale záhy jsme zjistili, že tam dost padají kameny a bez helem by to mohlo být nebezpečné. Ještě víc nás odradila cedulka s přípomínkou někoho, koho na tom místě zabil padající kámen. Rozdhodli jsme se to tedy otočit, sejít asi 300 výškových metrů zpět dolů na rozcestník a vydat se obklikou přes Koču na Doliču.

3

Mlok byl po ránu úplně nehybný

Dlouhá je cesta k vrcholu

Cesta ke Koče na Doliču nejdříve vedla serpetnýma nad velmi strmými srázy, což mě nedělalo úplně dobře. Následně jsme se dostali do širokého údolí a měli chatu na dohled, ale dojít k ní se zdálo trvat věčnost. Když jsme k ní konečně došli hodinky ukazovaly asi 4,5 hodiny chůze. Po lehkém občerstvení jsme rychle pokračovali po poměrně pěkné pěšině k Triglavu. I když podle předpovědi mělo odpoledne pršet, slunce nás neúprosně spalovalo. Samozřejmě jsme se nenamazali opalovacím krémem, takže jsme čím dál, tím víc vypadali, jako když vylezeme ze solárka.

4

Blížíme se ke Koče na Doliču

Dobyt!

Po chvíli chůze se před námi vyhoupl masiv Triglavu. Zdálky jsem si byl jist, že nahoru určitě nevylezu, protože hora vypadala zatraceně strmě. A jak jsme se blížili k úpatí hory, tak se to rozhodně nezlepšovalo. Po asi pěti a půl hodinách chůze jsme vyšplhali suťovištěm až pod horu, kde začínal vrcholový výstup. Řekli jsme si, že to zkusíme, opět jsme nasadili sedáky a vyrazili jsme se. Hned úplně první část se zdála úplně nejhroší. Lezlo se bez jištění nad prudkým srázem. Nejenže mi to nedělalo úplně dobře, ale říkal jsem si, že jeden špatný krok může znamenat katastrofu. Ne že bych se zas tak bál o sebe, to jsem si docela věřil, ale spíš o Karolínu lezoucí přede mnou. I když jsem věděl, že je mnohem zkušenější co se podobných výstupů týče, tak jsem ji viděl ležet někde pod srázem. Nicméně když jsme se dostali na hřeben, tak už to nebylo tak hrozné. Osobně bych si sice dokázal jistící lana představit častěji, ale i tak jsme i po naší více jak hodinové zacházce stanuli po 6,5 hodinách na vrcholu.

5

Vrchol na dohled

Udělal jsem pár fotek rozhlédl se po širém okolí. Z Triglavu byl za jasného počasí, které ten den panovalo, opravdu překrásný výhled. Dlouho jsme na vrcholu však nemeškali a vydali se zpět, stejnou cestou dolů. To se k nám přidali opět Barča s Martinem, kteří se od nás oddělili na rozcestníku, kdy my jsme se vypravili do sedla Luknja a oni šli nějakou ferratou, která však už v mapách ani nebyla.

6

Výhled z vrcholu Triglavu

Strastiplná cesta zpět

Cesta dolů mi přišla o něco lepší než nahoru, přeci jen věděl jsem už co mě čeká. Dole nad srázama jsem však měl tep notně zvýšenej a když jsme všichni slezli dost jsem si oddychnul. Teď nás čekala už jen cesta dolů k autu. Ke Koče na Doliču se šlo ještě pěkně, ale potom to začalo být horší. Bylo stále strašné vedro a cesta dolů nekonečná. Nevím který úsek byl nejhorší. Z Koči na Doliču k rozcestníku, když už jsme si několikrát mysleli, že už tam musíme být (měl jsem na svých garminech puštěnou mapku trasy, takže jsem věděl co nás ještě čeká, ale stejně se mi to už zdálo strašně dlouhé 🙂 ) Od rozcestníku dolů jsme začali prudce klesat a vedro bylo čím dál tím neúprosnější. Nohy nás v botech pálily, suť na cestě klouzala a už jsme se všichni viděli dole. Nevýhoda byla, že jsme viděli les, do kterého jsme museli sestoupat furt pod sebou a moc se nepřibližoval. Závěrečný úsek údolím byl už taky náročný. Za každou zatáčkou už jsme čekali auto. Tam jsme konečně došli po 10,5 hodinách chůze, 31,5 kilometrech a 2 363 nastoupaných výškových metrech. Odměnou nám bylo ponoření do ledové řeky Zadnjice. Ledová voda zapůsobila na svaly blahodárně a setřásla velkou část únavy. Opálení jsme byli jak dvou týdnech u moře, ale byli jsme rádi, že jsme vrchol dobyli. Ani probdělá noc na mě nezanechala nějak vážné následky. Shodli jsme se však, že až příště půjdeme na Triglav, tak to vezmeme bez zbytečných zacházek :).

You may also be interested in

Výstup na Triglav