Svoji první 10milu jsem běžel přesně před 10 lety v roce 2009. A ta letošní v Glimåkře byla jen asi 30 km od té v Perstorpu před 10 lety. V nejjižnějším švédském regionu Skåne. Vtipné je, že pro Čechy bylo místo závodu časově dostupnější než pro mnoho skandinávců. Však jsme taky odlétali z Prahy až v sobotu 9:30 do Kodaně, což bylo zdaleka nejbližší letiště od shromaždiště, a to jen necelé dvě hodiny jízdy autem.

Aréna se mi letos velmi líbila. Byla dost kompaktní a především na umělé trávě, což znamenalo, že se ani za vytrvalého deště, který o víkendu panoval, nerozbahnila. Kåre letos zaplatilo za VIP bílý stan v rohu hřiště na umělé trávě, takže jsme měli velmi komforní podmínky. Škoda jen, že ubytko bylo přes 40 km daleko. Letos jsem byl nasazený na 8. úsek, úsvit/den, 12 km dlouhý. Počítal jsem, že budeme v době mého startu ztrácet kolem půl hodiny, a tak už půjdu spíše ve dne. Jenže pořadatelé se asi trochu spletli ve výpočtech, kdy bude už světlo, a tak první týmy běžely 8. úsek ještě jako noční. Já jsem tedy počítal, že budu startovat kolem páté ráno. Budíček jsem měl nastavený na druhou hodinu ranní a odjezd z ubytka do arény ve 2:30. Jak to většinou bývá, nespal jsem moc klidně. Probudil jsem se v 1:30, a když jsem se podíval na online výsledky, tak jsem zjistil, že už máme odběhlou dlouhou noc a ztrácíme kolem deseti minut. Tak jsem to začal v rozespalosti přepočítávat a usoudil jsem, že bych už měl vstávat a vyjet o půl hodiny dřív. Jenže když jsem dorazil do arény, zjistil jsem, že náš pátý úsek dokázal ztratit na 11 kilometrech skoro hodinu a asi 40 míst. Takže jsem si sedl ke krbu ve stanu a čekal. Když už jsem měl konečně vybíhat, tak furt byla ještě tma a k tomu ještě začalo pršet. Rozhodl jsem se tedy vzít světlo. Udělal jsem dobře. Mimo les už bylo sice celkem vidět, ale v lese vůbec. Bylo totální šero, a v tom strašně nerad běhám, protože nic nevidím ani se světlem ani bez světla. Jen obrysy.

Vyrazil jsem tedy v průtrži mračen do lesa. A běžel jsem úplně sám. Štafetový závod, kde startuje několik tisíc lidí a já běžím celý svůj úsek úplně sám. To je docela nuda. V úvodní pasáži se střídaly poměrně jednoduché pasáže v čistém lese, velmi podobném našim kontinenálním lesům, s pasážemi v totálně neprůběžných a neprůhledných hustnících. Bohužel mi to znepříjemňovalo to šero, a tak jsem dělal hodně zbytečných chybek. Po průběhu arénou se ráz terénu úplně změnil. Vběhli jsme na Trollabacken – Trolí kopec posetý šutry velkými jak domy. Těžko jsem v těch místech chápal mapu. Některé obrovské kameny vůbec nebyly v mapě, zatímco některé menší ano. Poměrně zvláštní generalizace. Tento závěrečný pytlík měl v případě 8. úseku ještě 11 kontrol.

Nakonec jsem stáhl asi 4 místa a totéž se povedlo posledním dvou úsekům. Konečný výsledek je i přes velký propad na pátém úseku 51. místo. Tak snad za rok to bude lepší.