Už zase do Jeseníků? 6,5 hodiny autem to je fakt paráda. Doufám, že krom družstev už do těchhle končin dlouho nezavítám.

Několik věcí při sobotním dvojzávodě nebyl dobrý nápad. Nebyl dobrý nápad prohodit pořadí sprintu a štafet. Na třetím úseku při štafetách kolem 6 večer a zatažené obloze jsem prostě v mapě nic neviděl. Neviděl jsem kolečka kontrol a nerozeznal jsem hnědou od zelené. To prostě nebylo dobrý a stalo se mi to už loni. Stejně jako loni jsem v lese chyboval jak malej kluk, tentokrát jsem bohužel zkazil dobře rozběhnutou štafetu. Co mě naprosto fascinovalo byla špatně umístěná kontrola v pytlíku. Jak je možné, že tak zkušení pořadatelé si nepohlídají kvalitu mapy respektive umístění kontrol?? Terén a stavba tratí se mi moc nelíbily. Bylo to příliš kopcovatý na štafety a vlastně se furt lezlo jenom do kopců. Tenhle terén měl být použit na nějakou klasiku, stejně jako loni na ME. Další věc je nedodržení směrných časů. Především v sobotu dost výrazné (samozřejmě nepočítám můj čas, který byl šílený, ale čas těch nejlepších 🙂 )

Ranní sprint mě nemile překvapil karanténou. Vůbec jsem nepochopil její důvod. Myslel jsem si, že tam zase bude plno švábů, tak abychom se o nich nedozvěděli, to se ale nestalo. Béďův komentář šel taky dobře slyšet a vzhledem k tomu, že se šlo tak nějak od nejhoršího k nejlepšímu, tak znát časy soupeřů taky nebyla žádná extra výhra. Takže to byla spíš taková hra na profesionalitu předpokládám. Nicméně tratě byly pěkné a závod se mi líbil. Nešel jsem asi úplně maximum a dost jsem váhal. Bylo z toho tudíž až 19. místo, ale se ztrátou pouhé minuty a půl. Ukázalo se, že zajímavý sprint se dá udělat i v menších sídlech.

Nedělní štafety byly naštěstí ráno, takže jsem něco viděl :). Běžel jsem první úsek. Bohužel na začátku bylo trochu nešťastné farstování. Na jedničku a dvojku jsem běžel bez chyby a v čele, ale trojice Rollier, Valeš a Sýkora se dostala asi půl minutku přede mě na trojce. Navíc když jsem doběhl do míst, kde měla být kontrola na výrazném stromě, tak jsem žádný výrazný strom neviděl. Takže jsem tam nechal další půl minutku než jsem narazil kontrolu na úplně běžném stromě… To už se těžko stahovalo. Potom přišla pasáž v brutálních kamenech, kde jsem si nevšiml kamene a narazil do něj kolenem. Tak strašnou bolest už jsem dlouho nezažil. Pokračoval jsem v závodě jen se zapřením, a kdyby to nebyly štafety, tak určitě dál neběžím. Nakonec jsme zase byly až 4.

Byly to asi moje nejnejpovedenější štafety za poslední roky. Od závodů jsem čekal určitě víc. Když to srovnám se závody o týden dříve a asi o 25 kilometrů jihozápadně, tak to bylo úplně o něčem jiném.