Po loňském triumfu na družstvech jsme všichni očekávali tento víkend. Objahoba titulu je těžká věc, hlavně psychicky. Ale věřili jsme si i na štafety, kde jsme chtěli prolomit pardubickou smůlu. K mému velkému zklamání se pořadatelství letos ujmuli pořadatelé z Nového Boru. Když slyším tato dvě slova ve spojení s OB, tak mi to nahání noční můry. Není terénu, který bych měl míň rád, než jsou novoborské lesy. Nejen, že mě to nebaví, ale ni mě to v nich nejde. Vlastně jsem si ani moc nedovedl představit štafety ve skalách a naivně jsem doufal, že se jim stavitelé nějak rozumně vyhnou. Moje naděje však nebyly naplněny a byl jsem nucen běžet ve skalách.

Kvůli zranění Nogy, jsem byl v sobotu nominován na třetí úsek. Docela jsem se na to i těšil, protože na posledních štafetách jsem si to vyzkoušel a nedopadlo to vůbec špatně. Závod se pro nás vyvýjel docela slibně. David sice na prvním úseku trochu ztratil, ale nijak výrazně, Píkej po trati letěl a předával mě na druhém místě. Přede mnou Miloš a těsně za mnou Ňuf a Šéďa, no paráda. Nechtěl jsem si to připustit, ale věděl jsem, že proti nim, zvlášť ve skalách nemám moc šancí, a taky že ne. Odběhl jsem svůj závod, vlastně úplně sám a dofinišoval se smíšenými pocity pro bramborovou medajli. Na jednu stranu je to nejlepší výsledek LPU za poslední roky, kdoví jestli ne v historii, ale zase jsme někde ve skrytu trochu doufali v tu placku. Ale nalejme si čistého vína, na žabiny s Dýmem, Danáčem a Chrobákem ani na Hradec s Ňufem a Pájou a ani na Pragovku s Betem a Šéďou jsme prostě neměli. Možná, kdyby byly štafety tam kde byla klasika nebo dva závody českého poháru štafet na podzim, tak bychom měli větší naděje.

Večer jsme si dali tradiční předdružstvové dvě plzně a po taktické poradě, která určila, že si dám první úsek. Takže složení bylo následující Já, Péťa Hančová, David Procházka, Martina Zvěřinová, Tomáš Kubelka, Jana Knapová a Radek Nožka. S dvěmi obměnami stejný tým jako loni. Věděli jsme, že nejsme favority, ale přesto jsme věřili, že na medajli to bude. Start v devět hodin ráno, pěkná kosa, ale tak to mám rád. Bohužel se hned vběhlo do nějakých skal, což rád nemám. Byl jsem z toho trochu rozhozenej a hned na trojce jsem udělal asi dvouminutovou chybu, paradoxně vůbec ne ve skalách, ale v nějaké bažině. Neviděl jsem v mapě krmelec a myslel jsem si, že jsem od kontroly seběhl špatným směrem a tak jsem pokračoval mnohem níž, než jsem měl a pak jsem musel zbytečně stoupat zpátky. V tu chvíli jsem byl, řekl bych, skoro poslední. Byl jsem trochu ve stresu, ale běžel jsem jak se dalo a po povinném úseku jsem zahlédl Sosáka a Jirku Valeše, takže jsem věděl, že čelo mám už relativně blízko. Po diváckém průběhu jsem už viděl i vedoucí Luhačovice, ale bohužel poslední těžká kontrola v pytlíku mě stála nějaký ten čas a tak jsem předával až 7., ale zase první z favorizovaných štafet.