Když jsem minulý týden po sobotních štafetách pomyslel na to, jak v takovém terénu poběžím dvě klasiky na MČR, tak jsem se radši rychle snažil myslet na něco příjemnějšího. Nicméně jsem se na závod docela těšil, zejména proto, že jsem se cítil fyzicky poměrně dobře připraven. Pořadatelsky bylo mistrovství skvěle zvládnuto. Krásné shromaždiště s parkovištěm hned vedle, velkoplošná obrazovka a dobrá atmosféra. Co se pořadatelům ale obzvlášť povedlo, bylo počasí, které nám přálo celý víkend. Obloha bez mráčku a příjemná teplota. Díky tomu se stala tahle brutální klasika trochu snesitelnější.

Povedená kvalifikace

V sobotní kvalifikaci jsem startoval hned na začátku startovního pole, za což jsem byl rád. Závod to byl nad očekávání hezký, i když na poměry kvalifikace dost náročný. Bohužel na trati se, aspoň v našem rozběhu, nenacházela žádná výraznější volba postupu, ani žádný výrazně delší postup. Od začátku jsem vyrazil zostra, protože jsem nechtěl zopakovat blamáž z middlu, kde jsem nepostoupil jen o pár vteřin. Malý zádrhel přišel v balíku kontrol 6 – 9 , kde jsem na dohledávkách nechal přes dvě minuty. Tahle pasáž byla v patnáctce docela špatně čitelná. Chybky mě naštěstí příliš nerozhodily a zbytek závodu už jsem šel více méně čistě. V cíli jsem měl dobrý pocit a věřil jsem, že tentokrát mě postup nemine. Nakonec z toho bylo 4. místo a vstupenka do finále.

Brutální finále

Finále už předem nahánělo hrůzu. Parametry 13,7 km a 855 m převýšení v tomhle typu terénu dávaly tušit, že to nebude krátký závod, a to ani pro ty nejlepší. Když jsem ráno na shromaždišti před odchodem na start slyšel, že ani muži ve finále B to nenatlačili pod 100 minut, přibalil jsem pro jistotu ještě nějaké gely do kapsy navíc :).

Terén byl v neděli z mého pohledu mnohem náročnější. Přibylo kamenů, hustníků, prudkých kopců a popadaných stromů a borůvčí. Tratě byly opravdu hodně dlouhé a mapově náročné. Střídaly se dlouhé postupy s krátkými pytlíky, které měly spíše middlový charakter. Velmi těžko se mi v tom mapovalo a nenacházel jsem optimální volby postupů ani stopu. Snažil jsem se od začátku běžet svižně a doufal jsem, že celé vydžím. Když jsem se při mapotočce na druhé straně mapy podíval na hodinky, kde jsem měl čas přes 70 minut a v nohách jsem začínal cítit únavu, tak už jsem si nebyl tak jistej. Na devatenáctou kontrolu jsem bohužel zvolil špatnou volbu spodem, na které jsem výrazně ztratil. A následující královský postup na dvacítku už byl čisté utrpení. V mapě jsem nenašel jinou možnost než jít rovně, což se nakonec neukázalo jako úplně špatné řešení, ale ty kopce už hodně bolely a navíc jsem začínal mít křeče. Doběhl jsem ale bez žaketu a na celkovém 14. místě, což je možná moje nejlepší umístění na klasice. Zrovna v tomhle terénu je to dost překvapivé.

Musím říct, že to byl jeden z nejtěžších závodů v životě. 18 km, 1100 m převýšení, ale taky dobrej pocit z doběhnutého závodu. Taky mě už hodně dlouho takhle nebolely nohy. Přesto však doufám, že nastavené poměry překračování směrných časů nebudou v příští sezóně pokračovat.