Sezónu tradičně zakončuje domácí šampionát štafet a družstev. Letos to však spíš vypadalo jako v létě. Teploty atakovaly dvacítku a na nebi se za celý víkend neobjevil ani mráček. Jaký to rozdíl oproti loňsku, kdy jsme celý víkend na shromaždišti klepali kosu.

Štafety

letos jsme ve stejném složení jako loni (1 – Já, 2 – Píkej, 3 – Noga) obhajovali loňskou stříbrnou medajli. Věděli jsme, že to letos bude velmi náročné, protože konkurence byla extrémní. Silných štafet s myšlenkami na pódiová umístění bylo hned několik. PHK, ZBM, SSU nebo třeba LCE.

Já sám jsem tradičně závod rozbíhal. Věděl jsem, že mohu čekat typicky pošumavský terén. Pod kopcema průběžný les s občas hodně neprůběžnýma hustníkama a na kopcích rozesetá kamenná pole a skalky. Převýšení v popisech dávalo tušit, že závod to fyzicky nebude jednoduchý. První část závodu se mi neběžela úplně dobře, potom se však začalo hodně stoupat, doběhl jsem čelo a pak už to celkem šlo. Velmi mě překvapilo umístění 16. kontroly přímo na hradě Helfenburk. Věřím, že to stavitel myslel dobře, jako určité zpestření závodu, ale osobně si myslím, že tohle nemělo v závodě mistrovství republiky co dělat. Prostor hradu byl v mapě poměrně špatně čitelný. Navíc zrovna ve chvíli, kdy jsme se do hradu vbíhali, se tam pohybovalo plno dorostenců a asi žáků, kteří například doslova zatarasili vchod do hradu. Já jsem svoji kontrolu našel dobře, ale pro naší štafetu se tahle pasáž stala nakonec osudnou. Na divácký průběh jsem dorazil v čele, ale hned na první kontrolu v pytlíku jsem bohužel udělal více jak minutovou chybu, když jsem vůbec nepochopil mapu a hledal kontrolu příliš vlevo. Nakonec jsem předal Píkejovi na 5. místě se ztrátou minuty a půl. Píkej šel dobře a předával jako druhý, kousek před žabinama  a asi 3 minuty před SSU. V tu chvíli jsme věřili, že by Noga mohl bojovat o medajli, ale podle zpráv z rádií bylo jasné, že dnes na Dýma a Páju Kubáta stačit nebude. Zezadu se navíc řítil Vojcek, který nás brzo doběhl. Noga s ním statečně běžel až do pytlíku, kde však nasazenému tempu už nestačil a tak na nás zbylo nepopulární 4. místo, tedy to jsem si aspoň mysleli, než si Noga vyčetl. Ortel zněl jasně, DISK. Špatně oražená kontrola na hradě :/. Takže ještě štěstí, že jsme nedoběhli třetí, to by to zamrzelo o hodně víc, takhle nám to mohlo být celkem jedno.

Družstva

V letošním roce jsme sice obhajovali loňský bronz, ale věděli jsme, že letos bude ultra těžké urvat jednu z medajlí. Na ní mohly kromě loni prvních a druhých PHK a ZBM bojovat také týmy SSU, LCE, PGP nebo třeba ZBM2. Myslím ale, že jsme tam celý tým nechali všechno a po zásluze jsme obhájili loňský bronz. Ono vlastně celé stupně vítězů bylo stejné jako loni. 1. PHK po fantastickém Ňufově výkonu na posledním úseku, kde nedal svým pronásledovatelům šanci a 2. ZBM. Zní to trochu jako nuda, ale jednoduché to rozhodně nebylo.

Náš tým byl z 5/7 stejný jako loni, jeho složení bylo následující: 1-Já, 2-Martina Zvěřinová, 3-David Procházka, 4-Lenka Knapová, 5-Píkej, 6-Jana Knapová, 7-Noga. Jako každý rok jsem si užíval start už v devět ráno, kéž by s v tuhle dobu běhalo vždy. Při normálních štafetách už po letech běhání prvních úseků žádnou nervozitu necítím, ale první úsek družstev je speciální. Člověk cítí zvláštní atmosféru závodu a ví, že sebemenší zaváhání může být koncem nadějí pro 6 lidí za mnou. Stavitel si pro nás přichystal opět velmi fyzicky náročnou trať. Hned na první kontrolu jsme vystoupali přes 100 výškových metrů a následně jsme museli spadnout do kamenitého svahu na správnou kontrolu. Hned tady se pole slušně roztrhalo. Někteří soupeři odpadli fyzicky ve stoupání a někteří se nedokázali po vyběhu zkoncentrovat a vychybovali se. Já jsem měl sice nejvzdálenější farstu, ale asi mapově nejsnažší, kdy mi stačilo spadnout kolem velkých srázů skoro až k cestě. Po oražení poměrně náročné dvojky jsem běžel najednou sám, jen kdesi vepředu jsem viděl Marošův bílej dres. Člověka vždy trochu rozhodí, když jde bez chyby a soupeři se jen kvůli nevyrovnaným farstám ocitnou dvě stě metrů před vámi. Naštěstí se to na další nevyrovnané fárstě na trojce zase srovnalo a pokračovali jsme dál v balíku, kde nechybělo žádné favorizované družstvo. Rozhodující pro první úsek se ukázal být postup na desítku, kde štafety Žabin a Opavy zvolily obíhačku po cestě, zatímco my ostatní jsme běželi postupem přímo pod svahem, který se zdál být dobrý. Zdání ale klame. Zarostlá paseka byla zarostlejší než jsem čekal. Ještě když píšu tenhle článek, tak tahám z rukou různě dlouhé trny. Do cíle jsem nakonec doběhl třetí, minutu dvacet za Opavou a 40 vteřin za ZBM a kousek před dalšími favority. Se svým výkonem jsem byl spokojený a mohl jsem sledovat boje kolegů z týmu. A byly to nervy, ne že ne. Martinka běžela skvěle a udržela přední pozice. David svůj úsek vyhrál a posunul nás do čela společně se ZBM. Lenka běžela taktéž výborně a předávala minutu před štafetami PHK a ZBM. Píkej po trati letěl a lehce ztratil pouze vinou delších farst. Janďa předvedla famózní výkon, když v na trati předjela všechny soupeřky a poslala finišmena Nogu do závodu na prvním místě s náskokem asi minuty před ZBM a PHK. Co nás těšilo nejvíc, že se ji podařilo vybudovat náskok skoro 7 minut na drušstvo SSU. Věřili jsme, že tohle by nemusel seběhnout ani Vojcek. A taky že ne. Noga sice nestačil ani na Ňufa ani na Dýma, ale doběhl s náskokem na třetí příčce tak, že jsme si mohli vychutnat i společný doběh. Díky týme!

Jinak díky pořadatelům za vydařené závody a pěkný terén (jenom prosím příště vyrovnanější farsty, zvlášť na družstech to může ovlivnit závod 😉 )