Na první letošní pořádný pohárový víkend jsme se museli vypravit až k Mohelnici. Jel jsem tam jenom kvůli tomu, že razím zásadu, že na české poháry by se mělo jezdit. Jinak ale dva konkurenční republikové závody lákaly na o třídu kvalitnější terén.

Předpověď počasí pro mě nebyla příznivá. Nesnáším vedro a běhat v něm je pro mě doslova utrpení a tělo a hlava to jasně dávají najevo. To se nakonec taky během víkendu projevilo.

Jungle middle

Musím říct, že to byl jeden z nejdrsnějších orienťáckých zážitků v životě. Běžel jsem už v lecčem, ale tohle byl masakr. Celý prostor byl brutálně zarostlý, všechno vypadalo jako hustník a všude na nás číhaly všemožné trnité rostliny. Celý závod se navíc odehrávala v hlubokých rýhách, ze kterých se člověk musel drápat po čtyřech, aby nesklouzl zpátky dolů. To vše  kombinaci s horkem a dusnem si na mém výkonu vyžádalo daň. Hned od startu jsem necítil žádnou energii. V prvním lehkém kopci se mi zavařila hlava a už jsem nebyl schopný pořádně mapovat. Nejhorší postup přišel na šestku. Nejdříve jsem se hned za kontrolou brutálně zasekal v tmavě zeleném hustníku. Tak velké trny jsem snad ještě neviděl (dost mě štve, že někteří ten samý hustník prý proběhli, jak kdyby tam nebyl. To mi nepřijde úplně fér, když se to nedá vyčíst z mapy.). Největší výpadek ale přišel až v dohledávce. Před kontrolou jsem se neudržel směr a prolezl jsem hustník úplně jinde než jsem myslel. Pak jsem běhal po cestičce pod hustníkem, která byla docela velká, ale v mapě nebyla. Myslel jsem si, že jsem na cestě, která vede těsně pod kontrolou. Nechápal jsem ale, kde jsou ty útvary, kde měla kontrola být.

Veškerá marnost byla dokonána na devítce, kde jsem nepochopitelně přeběhl rýhu, kde měla být kontrola, i když jsem věděl, že tam má být. Prostě jsem běžel rovnou na desítku, ani nevím proč. Pak už jsem závod, totálně vyčerpán, doběhl na skoro posledním místě. Závod se mi moc nelíbil a po doběhnutí jsem trochu litoval, že jsem přeci jen nejel na jedny z béček. Malá výtka pořadatelům je, že určitě mohli improvizovat a udělat na trati aspoň jednu občerstvovačku. Takovéto počasí by si to určitě zasloužilo.

Nedělní klasika

Na klasiku jsem se vůbec netěšil. Představa pátnácti kilometrů ve stejné džungli jako v sobotu ve mě vzbuzovala hrůzu. Po dvou a půl kilometrech po cestě na start jsem se navíc cítil, jak kdybych už doběhl do cíle. Nohy totálně tuhý a pot ze mě lil jak v sauně. Terén byl ale k mému překvapení mnohem hezčí než v sobotu, a tak bych si to byl býval i užíval, jen kdyby nebylo takové vedro. Nohám se běžet vůbec nechtělo.

Na trati byly asi jen dvě větší volby postupu. První z nich, na desátou kontrolu, jsem nezvolil dobře. Spodní varianta byla více než o minutu pomalejší. V mém přímějším provedení o více jak dvě minuty. Nejrychleší byla střední varianta (Rollier).

Druhou volbu na 14. kontrolu jsem zvolil dobře. Spodní varianta se ukázala jako nejrychleší ( I když teda ne v mém podání. Při stoupání z louky na mě přišla krizička a musel jsem si dát gel.).