V létě jsem se nechal překecat k účasti na LH24 2020, Extrémním vytrvalostním zimním závodě, kde člověk vybíhá celý den a celou noc na Lysou horu a zpátky dolů. Zní to šíleně? Taky že to šílené je! Hlavní kategorií jsou jednotlivci, ale já jsem s Davidem běžel kategorii dvojic – to se mi zdálo ještě jakš takš přijatelné, protože nejsem zrovna vytrvalec.

Letmý start

Čím víc se závod blížil, tím víc jsem začínal mít respekt. Bohužel jsem dva týdny před startem nebyl ve své kůži, měl jsem rýmu a kašel a ani v den závodu to nebyl ideál, což asi také ovlivnilo pozdější průběh. Nicméně jako prvního jsem nechal běžet zkušenějšího Davida, pro kterého to byl už třetí ročník, přičemž v předchozích dvou mu jeho kolegové během závodu vykřečovali nebo vytuhli. Doufal jsem tak, že u mě se podobný scénář opakovat nebude. Po startu prvního úseku jsem se šel ještě na chvíli natánout. Čekal jsem, že to David půjde tak 80 až 90 minut, jak avizoval před závodem. Když jsem se po 70 minutách pomalu vydal na předávku, už mi David píše, kde že jsem, že už na mě 5 minut čeká. Tak jsem do svého prvního okruhu skoro vysprintoval. Byla to samozřejmě hloupost, protože v konečném součtu pro nás 5 minut neznamenalo vůbec nic.

Bylo to opravdu rychlé. Dole žádný sníh nebyl, nahoře byl, ale úplně umrzlý. Zvolil jsem boty s hřeby, aby mě to neklouzalo. Pln elánu jsem vyrazil rychlejším poklusem do mírného kopece po asfaltu na začátku okruhu. Za chvíli se z cesty odbočilo do lesa, kde se šlo diretissimo nahoru (v prvním okruhu se mi ten kopec ještě nezdál tak hrozný). Jak David přiběhl hodně vepředu, tak bylo na trati celkem prázdno, občas jsem si i do prudkého kopce klusnul, nohy byly čerstvé, a tak to šlo. Nahoře jsem byl za chvíli a říkal jsem si, že to není tak dlouhé, a že to bude asi dost v pohodě.

První seběh

Pak přišel seběh. Natáhl jsem nohy a uháněl jsem dolů. Na tvrdém umrzlém zledovatělém povrchu mi to díky hřebům pěkně drželo. Seběh je na LH24 ale opravdu prudký, a tak se mi brzy začala kousat stehna a lýtka. “Docela brzo”, říkám si. Nicméně první okruh jsem dal za pěkných 74 minut a mohl jsem si jít na chvíli odpočnout do pokoje.

Hodina a čtvrt je ale strašně krátká doba, a tak jsem se ani pořádně nestihnul vyválcovat a najíst a už jsem se musel obléknout do suchého oblečení a vyrazit do druhého kola.

Brzká krize

Ve druhém kole jsem si hůlky vytáhnul dříve, abych ulehčil nohám. Nahoru to bylo opět celkem v pohodě, ale při seběhu na mě přišla první krize. Stehna a lýtka pálila a chvílema jsem ani nemohl běžet. Začal jsem mít trochu depku a přemýšlel, jak s tímhle můžu zvládnout ještě další kola. Druhé kolo jsem dal za 86 minut a po příchodu na pokoj jsem se cítil značně vyčerpaně. Dal jsem si sprchu, válec, hodně jídla, různé energetické přípravky a ionťák, a taky jeden ibalgin.

Do třetího kola jsem vybíhal už za tmy. Do kopce mi to stále docela šlo a nohy jsem necítil. Občas byla na trati docela zácpa a v některých užších pasážích v lese se vytvořil špunt, který se nedal nikudy obejít, to bylo docela nepříjemné. Jak jsem se blížil k vrcholu, začínal jsem mít čím dál tím větší hrůzu ze seběhu. Naštěstí zdá se Ibalgin zabral a moje nohy zase byly schopné běžet z kopce dolů. Bolest sice přetrvávala, ale nebyla tak palčivá. Třetí okruh jsem zvládl za 84 minut, a cítil jsem se docela dobře.

Začíná sněžit a síly docházejí

Do čtvrtého kola jsem vyrážel o půl osmé večer, ale už jsem tak nějak ztrácel pojem o čase. Konečně přišlo předpovídané sněžení, což mě alespoň na chvíli zvedlo náladu, protože to byla aspoň nějaká změna. Tajně jsem také doufal, že by mohlo sněžit dostatečně silně, aby se podložka trochu změkčila, bohužel tohle přání nebylo vyslyšeno. I ve čtvrtém kole se mi šlo do kopce velmi dobře. Nahoře v traverzu a při vrcholovém výstupu začalo trochu foukat, což nebylo příjemné, ale nebylo to nic hrozného, pořád bylo relativně teplo. Seběh byl opět utrpení. Z těch nejprudších kopců jsem musel chvílema jít pěšky a celý seběh jsem si jenom představoval, že tady dneska rozhodně nejdu naposledy, to byla docela chmurná představa :D. Čtvrý okruh jsem dokončil po 99 minutách. Sprcha byla tentokrát opravdu dlouhá, vůbec si nedovedu představit, že bych sprchu neměl k dispozici, jako ti chudáci, co si nezaplatili pokoj a museli ležet na chodbě, kde byla pěkná kosa. A už vůbec si nedovedu představit, že bych běžel nonstop, jako ti největší borci.

Co se týče průběžného umístění, tak jsme se v celkovém pořadí závodu dvojic drželi v popředí a bojovali jsem o stupně vítězů. Při odpočinku po čtvrtém kole jsem tak trochu doufal, že si David trochu dáchne, abych měl víc času k regenaraci, protože stále běhal velmi rychle a bylo zřejmé, že má mnohem víc sil, než já. Nejdraději bych lehnul do postele a chvíli spal. Nicméně jsem za chvíli stál na startu páteho okruhu. David už si na předávce taky stěžuje na bolest nohou při seběhu, tak si říkám, že v tom nejsem sám. Na pátý okruh už jsem si ani nevzal hřebovky, protože bych to v nich asi nedal. Místo toho jsem měl špuntové inov-8 x-talon 235, které ale držely perfektně. Do kopce jsem stále neměl problém. I když jsem doufal, že během noci trochu ubude lidí. To se nenaplnilo a špuntuvalo se to v lese furt. Na seběh jsem tentokrát ani nebalil hole, a tak jsem běžel takovým zvláštním stylem, kdy jsem moc nemusel ohýbat nohy, takže se to celkem dalo. Pátý okruh mi zabral už 102 minut a doběhl jsem už po půlnoci.

Totální krize, usínám za běhu

Do šestého kola se mi vůbec nechtělo. Startoval jsem ve dvě ráno, což je snad ten nejhorší čas, jak jsem si několikrát vyzkoušel na 10mile. Na asfaltu na začátku se za mě zavěsil nějaký soupeř, a tak jsem šel celkem svižně (i když mě během toho předběhla nějaká žena, která běžela jednotlivce, a která vypadala furt dost svěže, nepochopím..). Pak první půlku lesem to celkem taky šlo, ale pak najednou tma před očima a přišla na mě krize. Nohy ztěžkly a dalo mi hodně práce je udržet v jakš takš nějakým tempu. Na traverzu jsem se pokoušel o nějaký běh, ale nechtěl bych se vidět, muselo to vypadat dost uboze. Cesta na vrchol se mi zdála nekonečná a strašně jsem se začal těšit do postele. Nesrovnatelně horší peklo ale přišlo na seběhu. Myslel jsem, že se dolů už nedostanu, nohy bolely takovým způsobem, že jsem to snad jetě nikdy nezažil. Navíc mě začaly chytat lehké křeče. Chvílema jsem taky usínal za běhu a cítil jsem se jako opilej. Na předvce jsem prý vypadal strašně a mumlal něco, čemu David nerozumněl. Šesté kolo jsem běžel za 127 minut, to je skoro o hodinu pomaleji, než to první :D. Po příchodu na pokoj jsem si dal sprchu a pak jsem padnul do postele a spal. Říkal jsem si, že by třeba David mohl dát dvě kola v kuse, ale na jeho 7. kole ho potkalo to stejné co mě. Takže jsme uběhli dohromady 13 kol a skončili jsme s běháním několik hodin před limitem. V naší kategorii jsme nakonec skončili třetí, když ti za námi sice dali stejný počet kol, ale o několik hodin pomaleji. V celkové soutěži dvojic jsme se ale propadli až za desítku. Nepochopitelné pro mě je, jak vítěz jednotlivců může dát sám 13 a půl kola, jak asi běhá z kopce?

Zásadní chybou bylo podle mě jít v závodních botech s hřeby, které rozhodně nejsou dělané na tvrdou podložku a vytrvalostní závody. Myslím, že s mojí tělesnou konstrukcí to chtělo nějaké tlumenější boty. Tak poučení pro příště třeba, i když doufám, že zima bez sněhu už zase dlouho nebude…