Tradiční vrchol sezóny, MČR štafet a družstev, jsme si mohli naplno vychutnat znovu po dvou letech. Tentokrát jsme se plahočili na samý konec českého Slezska, do Vidnavy. A pro nás byl prosluněný víkend hodně úspěšný, a i když k maximální spokojenosti krůček chyběl, tak panuje velká spokojenost.

MČR štafet

Ranní mráz ustoupil a nahradil ho pěkný a slunčený podzimní den. Na shromaždišti panovala příjemná atmosféra, aby taky ne, když jsme se konečně zase mohli takto všichni sejít na jednom místě a rozdat si to o mistrovské medajle. Náš tým zůstal beze změny. Já jsem rozbíhal, Martin běžel na druhém úseku a Píkej na finiši. Moc jsem nevěděl, co od terénu čekat. Věděli jsme jen, že kvůli kůrovci les nebude tak čistý, jak býval. Realita byla ale horši, než jsme si mysleli. Většina závodu se běžela v pasekách plných ostružin, vysoké trávě, tmavě zelených hustnících s prořízkou a bažinách. Takto asi bude vypadat nová realita českých lesů, takže si musíme zvykat. Mapově to také nebylo úplně zadarmo a chyby se daly dělat. Závod byl také hodně farstovaný. Hodně krátkých postupů a běžecky pomalý terén mi znemožňoval najít to správné štafetové flow. Po celkem dobrém závodě jsem bohužel zazmatkoval v pytlíku, kdy jsem měl jinou farstu než ostatní, a nedokázal jsem správně domapovat svoji kontrolu, což mě stálo přes minutu času. Předával jsem sice v relativním kontaktu s největšími favority a velkým náskokem před SSU, ale spokojený s výkonem jsem být nemohl.

Věřil jsem ale klukům, že předvedou dobré výkony a dotáhnou to na medajli, o kterou se marně snažíme již od roku 2017 a vždy nám těsně unikla. Letos to ale nakonec cinklo. I když Píkej v průběhu závod dýchal na záda Pájovi a vypadalo na boj o stříbro, tak po smolné chybě v bažině z toho byl bronz, ale s tím musíme být spokojení, když jsme jiné silné štafety nechali za zády.

MČR družstev

V neděli byl tradičně start už v 9 hodin ráno. Tentokrát sice nebylo pochmurné podzimní sychravo, jak to na družstvech býva, obloha byla jasná, ale zase teda mrzlo. A i když byla pěkná klendra, tak krásné scenérie vycházejícího slunce nad ojíněnou krajinou musely závodníky zahřát na duši. Když jsem vbíhal v devět do lesa, tak to pod nohama ještě pěkně křupalo a bažiny byly (naštěstí) zmrzlé. Terén byl ale ještě zabušenější a mapově výrazně náročnější, než v sobotu. Střední část trati se běžela v bukových náletech, kde nebylo vidět vůbec nic. Stavitel navíc trať rozfarstoval takovým způsobem, že tam bylo minimum uzlovek. To podle mě bylo mimochodem špatně, protože to ze štafet činí individuální závod. A i když to asi bylo stavitelovým záměrem, tak to ukrajuje ze štafetového napětí a kontaktního závodění. Když se to moc roztrhá, je to pak pro diváky nuda.

Hned na jedničku a dvojku jsem měl jinou farstu než kdokoliv ostatní z přední skupiny. Cestou na trojku jsem se navíc zasekal v brutální pasece a při snaze se z ní rychle dostat a neztratit kontakt jsem se nejen do krve pořezal, ale hlavně jsem si roztrhal tejpku na botách a rozvázal tkaničky. A v tom mrazu jsem měl tak zmrzlé ruce, že jsem si je nedokázal zavázat. Několikrát za závod jsem tak musel zastavit a boty dotáhnout. I přes toto zdržení jsem se držel v kontaktu s čelní skupinou. Nevýhodnější farsty na konci mě stály nějaký ten čas oproti soupeřům, ale věděl jsem, že ostatní to budou mít naopak kratší. S výkonem ale spokojen úplně nejsem.

Pak už přišlo dlouhé fandění týmu. Janďa na druhém úseku šla skvěle a poskočila na první místo. Noga, Terka a Píkej vedení drželi a navyšovali náskok až na 5 minut! Pak běžela Janča, která běžela taky dobře, ale nedokázala vzdorovat skvěle běžícím reproškám za ní. Do posledního úseky tak vybíhal bok po boku Martin s Dýmem a bylo to drama. Nikdo neběžel čistě a dlouho to vypadalo, že se bude finišovat, ale lepší farsty a víc zkušeností nakonec rozhodly závod ještě v lese pro ZBM a Martin nám tak finišoval pro druhé místo, což je i tak super výsledek. Takže díky týme za pěkný závod a zážitek.