Na jednodenní koronavirové štafety jsme se vypravili na dálný slezský východ. Musím přiznat, že jet z Plzně na jeden den do Opavy, abych si zaběhal ve velkém hustníku, se mi vážně nechtělo. Když se k tomu přidala předpověď počasí, která hlásila na celý víkend zimu a déšť, tak se mi chtělo o to míň.

Předpověď nelhala a ochlazení i déšť přišly. Naštěstí na samotný závod pršet přestalo a dokonce jsme jednou, možná dvakrát, viděli i záblesky slunečních paprsků. A jaký byl terén? I když mapa byla celá vyvedena víceméně v různých odstínech zelené, tak se mi terén docela líbil. Popravdě mám takovéto závody rád. Bylo to porostově orpavdu pestré a mapově zajímavé. A když si odmyslím loučku v pytlíku, tak tam ani kopřiv a ostružin nebylo tolik, kolik jsem čekal. Kvalita zmapování sice místy trochu pokulhávala a velkou záhadou pro mě zůstává, co v mapě znamenal znak “malé zelené kolečko”, ale běžet se na tom dalo.

Tratě byly taktéž poměrně zajímavé, ale myslím, že by to sneslo klidně méně kontrol a nějaký delší postup. A možná taky fársty mohly být blíž sebe, přeci jen by to měl být především kontaktní závod.

Jak závod probíhal

Již tradičně jsem běžel první úsek. Letos byla narušena naše tradiční sestava a na druhém úseku běžel Martin Roudný. Finišoval Píkej. Ač mistrovství, tak to byly moje první letošní štafety a před závodem jsem dokonce pociťoval mírnou nervozitu. Hned na dvojku jsem zvolil postup, na kterém jsem se ocitnul úplně sám. To mě trochu vylekalo. Naštěstí to nebylo o tolik horší a na dvojce jsem viděl svoje největší soupeře kousek přede mnou. Potom jsem se stále pohyboval na čele. Věděl jsem, že Jonáš Hubáček na nás má nějaký náskok. S ostatními soupeři – Hradcem, Žabinama, Teslou jsem se občas míjel. Víčka ze Severky jsem nikde neviděl. Na 16. kontrole jsem poprvé v závodě spatřil i Luhačovický dres. Pokračovali jsme do těžké hustníkové pasáže ve čtyřech (LPU, PHK, ZBM a LCM). Devatenáctku jsem razil už jen já s Jonášem. Bohužel jsem trochu zazmatkoval při výběhu z hustníku a trochu jsem ztratil. Pak jsem až do divácké kontroly běžel úplně sám, aniž bych kohokoliv ze soupeřů jen zahlédl. V zádech jsem však cítil skupinu vlčáků. Zvlášť po chybě na předdiváckou kontrolu. Na průběhu jsem byl tedy druhý, ale od Bédi jsem slyšel, že velká skupina je už jen kousek za mnou. Pytlík byl ještě celkem dlouhý a mapově taky rozhodně nebyl zadarmo. Sám proti velké skupině za mnou jsem neměl šanci. Docvakli mě po chybě na 28. kontrolu, kdy jsem přeběhl již dříve zmiňovanou kopřivovou paseku moc vlevo a na kontrolu jsem se musel vracet. Z druhého místa bylo rázem místo deváté, ale téměř bez časové ztráty. Takže jsem svůj úkol myslím splnil. Marťase jsem poslal do závodu v těsném kontaktu s největšími soupeři a především s pěkným náskokem na SSU.

Martin šel na druhém úseku výborně. Brzy začal postupně setřásat další a další soupeře až na čele zůstal pouze s Dýmem, Ňufem a Osinem. První dva jmenovaní na konci malinko cukli, ale i tak vybíhal Píkej do závodu na třetím místě, těsně následovaný Teslou. Vojcek na nás ztrácel asi pět minut, což se mi zdálo jako pohodlný náskok. Brzy se však ukázalo, jak jsem se mýlil. Jak přicházely postupně zprávy z lesa, tak s každým metrem Vojcek stahoval a netrvalo dlouho a celé manko na Píkeje smazal. Svojí stíhací jízdu pokračoval a jen desítky centimetrů mu chyběly, aby se probojoval dokonce na druhé místo. Takže bohužel ani pětiminutový náskok na medaili nestačil a zbyla na nás zase jen nepopulární bronzová medaile. Stejně jako loni.