Bažiny, močály, zabijácké mokré jámy, neprostupné hustníky, desítky minut chyb a taky medvědi. To vše mě prý mělo čekat na druhém ročníku závodů Tatry orienteering. Alespoň podle pamětníků loňského ročníku. Skoro až jsem měl před první etapou strach do toho lesa jít. :).

Etapa 1

Podle ukázky mapy v pokynech by se dalo čekat, že se poběží hlavně v chatařské oblasti a jen menší část trati povede horskými bažinami v západní části prostoru. Po prvním nahlédnutí do mapy bylo zřejmé, že skutečnost bude jiná. Jednička, dvojka, trojka. Všechny jsem si krásně ťuknul a získávám sebevědomí. Zařazují vyšší rychlostní stupeň a mířím na čtyřku, která se zdá celkem jednoduchá. Realizuji svůj postup, všechno mi sedí, odbočuji do bílého lesa do dohledávky a ejhle, kontrola nikde. A nejen to. Vůbec nechápu, kde mohu být a říkám si po Cimrmanovsku: “kam jsem se to sakra dostal? Do jakýho sakra lesa? Není to pocestný…”. Naštěstí to nebyl pocestný, ale Štěpánka Kosová, které jsem se musel zeptat, kde jsem :D. I poté ještě několik minut bloudím, než čtyřku konečně najdu. Říkám si ale, že desetiminutová chyba v tomhle terénu nemusí nic znamenat a valím dál (nakonec “jen” 7,5′ chyba). Zbytek závodu jdu k mému překvapení čistě a užívám si to. Dokonce se dostaneme i do té chatařské oblasti, ale ani tam to není žádný extra leťáček. Nakonec sice v etapě končím až na 12 místě, ale opravdu jsem si závod užíval, protože tohle je ta pravá divočina.

7:30′ chyba na čtyřku

Etapa 2

Na druhou etapu vyrážíme do asi nejslavnějšího slovenského zimního střediska, na Štrbské Pleso. Tam se má běžet sprint, ale už podle délky tratí a pohledu do popisů je jasné, že to bude hodně prodloužený sprint. A musím uznat, že i hodně povedený sprint. Byl to formát závodu, který mě strašně baví. 25 minut v terénu umožňující běžet ve vysokém tempu a jen občas v dohledávkách zpomalit. Navíc super volby postupů a krásné prostředí. Škoda, že takový formát závodu nenabízí nějaká z oficiálních disciplín.

Začátek závodu byl okolo hotelu a v lyžařském areálu ve stínu skokanského můstku. Potom jsme se dlouhým postupem přemístili k samotnému Štrbskému plesu a nakonec také do areálu nedostavěného hotelu ve východní části mapy. Šel jsem téměř bez chyb a závod jsem dokonce vyhrál.

Etapa 3

Třetí etapa měla být ukázkou ultimátního orienťáku vyžadujícího jemnou mapařinu na mapě, kde se podle skoro ničeho orientovat nedá. Aspoň v prvním ročníku to takové prý bylo. Letost stavitel tratí na náročnosti trochu ubral, ale i tak to bylo drsný. Tady se opravdu potrvrdilo již řečené na začátku: Bažiny, močály, zabijácké mokré jámy, neprostupné hustníky, desítky minut chyb a taky medvědi. K tomu taky kopřivy a lopouchové paseky vyšší než já. Šel jsem do závodu s respektem. Paradoxní je, že jsem většinou chyboval na těch nejjednodušších kontrolách. Na dvojku jsem běhal po louce a nemohl jsem najít ten správný zářez s kontrolou. Na devítku jsem zase nesmyslně vběhl z louky do lesa, i když kontrola byla ve žlutém. Když k tomu přičtu čtyřminutvou chybu na čtyřku, tak to dohromady dělá deset minut a až 16. místo se ztrátou 12 minut na vítěze a pouhou jednu vteřinu před Tobiášem, uff :p. Marian Dávidík ukázal, že je furt dost rychlej :). Jen toho medvěda jsem neviděl, ale byl tam a byl i viděn, takže plno závodníků si odneslo zážitek navíc.

nejzáživnější část

Etapa 4

Poslední etapa byla i nejdelší a byla prezentována jako long. Měli jsme běžet sice jen něco málo přes devět kilometrů, ale vzhledem k tomu, že jsem ve třetí etapě běžel 5,6 km za 52′, tak jsem si říkal, že se z toho klidně 90 minutová long stát může. Naštěstí ale nestal. Naopak to byla první výrazně běžecká lesní etapa a já jsem si jí strašně užíval. Zvlášť prvních 7 kontrol, kde jsem měl pocit, že mám křídla a kontroly vyskakovaly samy. Možná jsem se trochu nechal unést a na osmičku jsem postup realizoval hodně špatně. Rozodující postup přišel, ale až v závěru. Na dvacátou kontrolu. Při pohledu do mapy vypadal postup dost hrůzostrašně, zvlášť když člověk věděl, že v semi open prostoru, přes který postup vedl, se nedá vůbec ničeho chytit a člověk musí spoléhat pouze na buzolu. Já jsem to trochu vysrabil a zvolil dlouhou obíhačku po cestě a přes semi open následně výrazně kratší cestou. Bohužel jsem se před náběhem do semi openu stočil a namířil si to přímo do tmavě zeleného hustníku, naštěstí jsem si to brzo uvědomil a vrátil se. Nakonec jsem v etapě skončil na třetím místě pouhou minutu za vítězem. Říkám si, že kdybych na dvacítku šel rovně a dobře, tak jsem mohl vyhrát, ale na druhou stranu jsem tam mohl nechat velkou porci minut, jako hodně mých soupeřů.

Jóžin z bážin

V celkovém pořadí jsem se nepochopitelně tímto posledním závodem posunul o 7 míst dopředu na celkové 4. místo. Docela překvapení, protože velká část těch, co mě poráželi v mapově náročných závodech se vychybovala právě v této etapě, která se mi mapově zdála výrazně jednodušší než první a třetí etapa.

Určitě jsem rád, že jsem měl možnost tyhle závody běžet a doporučuju všem, kdo tu možnost zatím neměli, se přihlásit na příští ročník. Určitě je to nezapomenutelná orienťácká zkušenost.