Letošní podzimní sprintovo štafetovou kombinaci si rozdělili pořadatelé z Turnova a Liberce. Sobotní štafety uspořádal turnovský klub na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, kousek od Polských hranic. Počasí nám narozdíl od minulého týdne přálo a bylo příjemně teplo, ale ne horko. Terén byl naprosto brutální. V ničem takovém jsem nikdy ještě neběžel, a to ani ve Skandinávii. Byl těžký mapově i fyzicky. Dokonce i ti nejlepší dělali pěkné chyby. K některým chybám bohužel přispěl i fakt, že kontroly byly opravdu hodně schované, a to až tak, že stojan s lampionem byly schovány kdesi v borůvčí a zrakům závodníků zůstaly skryty, a jediné, co bylo vidět, byla SI krabička. Na to doplatilo dost závodníků, včetně mě.

Běžel jsem svůj oblíbený první úsek. Po startu nás čekalo několik krátkých postupů. Ač chápu úmysl stavitele, tak to nebylo úplně šťastné řešení, protož se, i přes bezkontaktní ražení, na kontrolách tvořily chumly závodníků, kteří se snažili svůj čip dostat do blízkosti krabičky. V kombinaci s trochu zvláštní mapou, to vedlo i k několika diskvalifikacím. Následně závod pokračoval do hodně zavřené bažinaté oblasti s velkým počtem rýh. Tam se opravdu hodně chybovalo. Byly zde postupové fársty a závodníci běhali po hustníku trochu jako malé děti. Já jsem sice nejdřív našel cizí kontrolu a následně tu svoji trochu přeběhl, ale naštěstí jsem si to poměrně rychle uvědomil a pokračoval jsem v popředí startovního pole. Závod pokračoval ve velmi běžecky náročném svahu s náběhem do hustníku s kamenými poli a skalkami. A poté opět delším postupem do oblasti s rozesetými velkými kameny v tmavě zelených hustnících. Tam jsem se na chvíli ocitl na čele závodu. Pak ale přišla jedenáctá kontrola a moje obrovská, odhadem tak čtyřminutová chyba. Sice jsem na první dobrou doběhl ke kameni na kterém byla kontrola, ale neviděl jsem ji. V lese to ještě ke všemu vypadalo úplně jinak, než v mapě. Tak jsem tam trochu bezradně běhal a snažil jsem se najít něco, čeho bych se chytil a pěkně jsem si přitom zanadával, což je samozřejmě moje velká chyba :/. Poté jsem pokračoval dál, ale chyba mě dost rozhodila, a tak jsem si nevšiml jasné obíhačky na 14. kontrolu. Pak jsem ještě udělal větší chybu na šestnácku. Tu jsem stejně, jako plno dalších lidí výrazně podběhl. Po průběhu arénou přišel ještě ultradlouhý a mapově i fyzicky náročný pytlík. Tam jsem se také nevyvaroval drobných chyb a završil jsem tak jeden ze svých nejméně povedených štafetových závodů za poslední léta. Stavitel bohužel dost přestřelil směrný čas, což se podepsalo na mém výkonu v odpoledním sprintu. Místo šetřícího se Píkeje nastoupil na druhém úseku vynikající juniorský reprezentant Honza Rusin a třetí úsek běžel Noga. Už to vypadalo, že to Noga stáhne na čtvrté místo, ale po chybce v pytlíku z toho byla nakonec pátá příčka.

Bezradnost na jedenáctku.

Sprint v Českém Dubu

O Českém Dubu jsem asi nikdy v životě neslyšel, a tak mě dost překvapilo, že to byl velmi zajímavý prostor pro sprint. Bohužel jsem se po ranních ultranáročných štafetách nedokázal celý závod dostat do tempa a ještě jsem na trojku udělal asi minutovou chybu. Tratě byly postaveny zajímavě s volbamy postupů, ale město bylo brutálně přeplněné. Dost jsem se bál zabíhat za rohy, kam jsem neviděl, abych se s někým nesrazil a vyhnul se situaci, o které po závodě mluvil Dým , že srazil v plné rychlosti několik dětí. Asi bychom se opravdu měli zamyslet o nějakém oddělení závodů pro elitu a dospělé a děti. To bohužel platí i o štafetách. Ráno se v závěrečných pasážích před diváckou kontrolou naráz seběhlo tolik lidí, že kolizím nešlo zabránit. Zejména když se motali malí žáci mezi dospělími, tak se mi to zdálo velmi nebezpečné. Někteří z nich bohužel nemají SIAC čip, takže když lidi razí kontroly v běhu bez známky zastavení a těsně před nimi zastaví dítě a začne razit kontrolu, tak to člověk nečeká a dojde ke kolizi. Myslím, že by stačilo, kdyby děti běhaly na jiných kontrolách. Začíná nás být prostě v lese moc. No zpátky ke sprintu. Nakonec z toho pro mě byla pozice na chvostu startovního pole s propastnou ztrátou na první. Takže zklamání. I přes pěkný prostor bych závodu vytknul jednu věc, co se mi nelíbila. A to cíl mimo shromaždiště a lá nějaký oblasťák. Atmosféra žádná. Takhle by závod českého poháru s účastí našich nejlepších reprošů vypadat neměl.

Překvpivý triumf

V neděli se běželo v lese nad Českým Dubem. Terén byl tentokrát hodně běžecký, ale také hodně kopcovatý. Tratě byly dlouhé s velkým převýšením. V lese bylo hodně porostových detailů, rýh, údolí a také dost podrostu. Stavitel netrefil směrné časy snad jetě víc, než v sobotu, a tak to byl opravdu náročný závod. Některé pasáže byly podle mě ale zbytečné. Například kontrola v rokli na kopci nebo prudký výběh, nebo spíše výšlap z divácké kontoly na kopec nad shromaždištěm. Já jsem šel poměrně dobrý závod. Jedinou výraznější chybu jsem nechal na dvojku, kdy jsem společně s poměrně velkou sklupinou závodníků špatně přečetl mapu a nějkou chvíli nevěděl, kde jsem. Byla z toho asi minuta. Ta mi pak v cíli chyběla na prvního Dana Hájka. Nogovi jsem předával na třetím místě s poměrně luxusním náskokem na další favorizované štafety, jejichž rozbíhači se v lese vychybovali. Noga běžel velmi dobře. I přes ztrátu čipu a jeho asi čtyřicetisekundové hledání předával asi dvě a půl minuty za prvním Dýmem s velkým náskokem na další štafety. Na posledním úseku Píken natáhnul krok, v lese předjel Máru Mináře a se suveréně nejlepším časem dne nám doběhl pro nečekané první místo. Rozdíly v cíli byly obrovské. Vždyť desátá štafeta ztrácela skoro 20 minut. Musím říct, že se jednalo o jeden z nejnáročnějších štafetových víkendů.